ARCHIV

Klaus versus disidenti

Spor mezi prezidentem a jeho kritiky z někdejšího disentu, vyvolaný krátkým Klausovým vystoupením na varšavském zasedání Rady Evropy, je klasickým příkladem, jak falešné byly někdejší naděje, že se Havel s Klausem budou ve svém veřejném vystupování navzájem doplňovat. Stanoviska prezidenta a Havlových stoupenců se jako vždy fatálně míjejí.

Klaus ve Varšavě mluvil o „postdemokracii“, pro níž jsou příznačné pokusy různorodých sil, struktur a skupin uvnitř státu bez demokratického mandátu zásadně ovlivňovat nebo přímo určovat různé klíčové oblasti veřejného života, dotýkající se občanů. Jako příklady uvedl NGOismus, politickou korektnost (?!), umělý multikulturalismus, radikální humanrightismus a agresivní ekologismus. To vše prý představuje ohrožení lidské svobody.

Někdejší účastníci disentu na to reagovali otevřeným dopisem. Tvrdí v něm, že podobně jako nyní Klaus argumentoval kdysi proti nezávislým iniciativám komunistický režim. „Domnívali jsme se, že po listopadu nebude už nikdo znevažovat a podceňovat sílu občanských iniciativ a nevládních a neparlamentních skupin a hnutí, že jim byla přiznána ústavou nezastupitelná úloha v procesu utváření svobodné občanské společnosti. Diskreditace takového úsilí je přímým útokem na základní principy demokracie zaručené ústavou.“ A to prý prezidentovi nepřísluší.

Klaus se pak právem ohradil, že vůbec neměl na mysli nezávislé iniciativy působící za minulého režimu, a dokonce ani iniciativy chránící lidská práva a ekologické iniciativy samy o sobě, nýbrž jen radikální a agresivní ideologii, kterou je činnost některých z nich prodchnuta. Přesto je na jeho postoji něco velmi povážlivého: co znamená „demokratický mandát“, bez něhož nelze zásadně a přímo ovlivňovat klíčové oblasti veřejného života? Tyto oblasti ovlivňují např. svobodná média a různá občanská uskupení. Zdrojem jejich legitimity je pravdivost, ta se však ověřuje v jejich činnosti a ve veřejné diskusi. Neexistuje předem a nedá se předem nějak kvantifikovat. Základní otázka, kterou si při setkání s nějakou takovou iniciativou klademe, není, nakolik je legitimní, ale k čemu je dobrá. Odpověď na ni přímo nesouvisí s mírou veřejné podpory. Měřitelná podpora veřejnosti – jako východisko z nouze - je zdrojem legitimity politických stran, a ta legitimita je vlastně jen propůjčená, je to příležitost, aby v politickém zápase, který má svá pravidla, ukázaly, co dovedou. Míra veřejné podpory navíc správnost politiky nezakládá (např. Hitler měl na počátku velkou podporu veřejnosti). Člověku, který u myšlenek a společenství, které je hlásají, zkoumá pouze jejich legitimitu, danou veřejnou podporou, se vztah k bližním scvrkne jen na jejich manipulaci.

Avšak taky podrážděná odpověď disidentů nesvědčí o jejich čistém svědomí. Vytýkají Klausovi komunistické manýry, mluví o znevažování, diskreditaci a přímém útoku. To jsou silná slova: Klaus nepřednesl návrh nějaké rezoluce ani státní doktrínu, v tomto případě neudělal nic jiného, než že řekl svůj vlastní názor na věc, která není a ze své povahy ani nemůže být předmětem nějakého politického rozhodování. Udělal jen to, co běžně dělal jeho předchůdce v úřadě, samozřejmě s tím rizikem, že bude kritizován. Odsudek disidentů, když nahradíme komunistické manýry fašistickými, používá výraziva ne nepodobného někdejšímu Rudému právu. Představa o úloze nezávislých iniciativ v politice byla v rozhodujícím havlovském křídle disentu velmi problematická: měly nahradit zprofanované politické stranictví. Havlova skupina se pak po listopadovém převratu o vytvoření takové univerzální občanské iniciativy, Občanského fóra, skutečně pokusila: útvar, který vznikl, v sobě spojoval nepraktičnost s prvky nestydaté manipulace a vzal brzy za své. Řeči o „občanské společnosti“ od té doby slouží v těchto kruzích k tomu, aby zastřely jejich neschopnost politicky se organizovat.

A za druhé: je nepochybné, že západní demokracie prochází jakousi krizí. Fundamentalistické pojetí lidských práv vede nakonec k tomu, že demokratická západní společnost dbá spolu s islámskými teroristy o to, aby se do puntíku chovala podle kriterií, jejichž základy položili v roce 1945 Roosevelt a Stalin (a víme dobře, že nejefektivnější způsob stávky v každé instituci je doslovné dodržování pracovních předpisů: k fungování jakékoli instituce nestačí foršrift, je zapotřebí především dobré vůle), a přitom sama nemá sílu na to, aby donutila tyto své samozvané partnery dodržovat jen zlomek toho, co oni chtějí na ní; rezignuje a spokojuje se tím, že si sama hází klacky pod nohy. Fundamentalistická ekologická hnutí účinně brání lidské společnosti opatřovat si zdroje energie nutné k životu a budovat infrastrukturu (v případě dálničního obchvatu Plzně ohrožovali zdraví dvě stě tisíc lidí; v případě dálnice přes České středohoří přispívají k tomu, že se zachovává současný stav, devastující životní prostředí). „Falešný multikulturalismus“ způsobil, že v Evropské ústavě byla zcenzurována zmínka o křesťanských kořenech evropské liberální demokracie (islámští fundamentalisté by se zlobili). Nedá se říci, že by Klaus mluvil úplně do vzduchu.

Bohužel, tyhle problémy jsou ve sporu Klause s disidenty spíš zazděny než otevřeny. Základní věc totiž je: nikdo nemůže upírat druhému veřejnou aktivitu jen na základě tvrzení, že k ní nemá mandát. A nikdo se nesmí domáhat politického vlivu jen na základě přesvědčení, že má pravdu. Musí o ní napřed přesvědčit své bližní svou veřejnou aktivitou.

29. května 2005