indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

24.1.2005 - 29.1.2005

ARCHIV

Malý běženec, tlustý běženec

Zdá se, že kromě šovinistických orgií kolem šedesátého výročí konce druhé světové války se letos dočkáme další poněkud obludné akce: svatořečení Jana Wericha. Uplynulo totiž sto let od jeho narození.

Jan Werich má slušnou šanci dostat se v soutěži o největšího Čecha do první desítky. Byl to talentovaný člověk. Byla s ním legrace. Nebyl zlý, řadě svých kolegů v nouzi pomohl. Umožnil kratičký návrat na filmové plátno tomu, co zbylo z Nataši Gollové a Vlasty Buriana poté, co se na nich vyřádila vlastenecká lůza. Nečiší z něj na českého člověka, jako z Josefa Mašína nebo Jana Palacha, ledově ocelová cizota: nic mu nevyčítá a nic na něm nechce. Zkrátka kamarád do nepohody.

Lidem, kteří mají dost nevkusu na to, aby podobné šaškárny organizovali a podíleli se na nich, je třeba jejich vyvádění aspoň trochu zkomplikovat. V případě Jana Wericha je ni to trochu zatěžko: už jako malému dítěti se mi líbily písničky V + W (přitom jsem jejich politickému obsahu často ani trochu nerozuměl). V druhé polovině padesátých let jsem byl pravidelním návštěvníkem divadla ABC: představovalo ostrůvek normality v bolševickém blázinci. Když vyšly hry V + W včetně improvizovaných předscén, které Werich zapsal (musel mít fenomenální paměť), přečetl jsem je jedním dechem.

Přesto není Jan Werich vhodným objektem pro kult, který se právě stupňuje do nesnesitelna. Jeho pomáhání lidem v nouzi má svou stinnou stránkou: před válkou se v hledišti Osvobozeného divadla zabydlili komunističtí papaláši, ti, kteří po roce 1948 věšeli, i ti, co byli věšeni. Po roce 1948 Werich postavil své přežívání na konexích z této doby. Tak se taky mohl za leckoho přimluvit. Za přežívání platil: jeho dvojfilm o císařovi a pekařovi je ohavná stalinistická slátanina a jediné, co po ní zbylo, je zdařilá parodie na ústřední píseň někdy z konce osmdesátých let (až všechno rozkradem, nebudem pracovat, budem si všechno jen navzájem půjčovat, ten půjčí to a ten zas tohle, tak budem všichni všechno mít dohromady). Banální a vyčůrané úvahy s tematikou „boje za mír“ v předscénách s Horníčkem (zahoďte pumy, ukažte co kdo z vás umí), jimiž Werich vykupoval „poťouchlosti“ na adresu režimu, mi už tenkrát šly na nervy. Po ruské invazi v roce 1968 prý prohlásil: jako bratrská pomoc to stojí za hovno, ale jako okupace to ještě ujde. Krédo českého člověka na dalších dvacet let.

Věcně vzato nebyl Werich o nic horší než jiní koryfejové českého hereckého Olympu z té doby. Spíš o něco lepší. Je tu však jedna věc, která se přece jen z tohoto mírného nadprůměru v mezích zákona vymyká.

ČSR poskytla po svém vzniku útočiště a existenční zakotvení mnoha lidem, kteří prchali před bolševismem z komunistického Ruska. Je to světlá kapitola v krátkých dějinách prvního novodobého českého státu. Jak už to bývá, někteří pomoc využili, jiní se po ní jen svezli. V levicových kruzích budili „běženci“ (prvotní verze pozdějšího česky bolševického výrazu „utečenci“) hluboký odpor: místo aby na Kolymě a na Solovkách budovali socialismus, odjeli si válet šunky do kapitalistické ciziny. V + W na tuto společenskou objednávku citlivě reagovali persifláží tehdy populární písně o malém gigolovi: malý běženec, tlustý běženec mete si to přes hranice, a když zůstal stát, konstatoval rád, že se octl v Praze na technice. Julius Fučík, Václav Kopecký i Vlado Clementis se v publiku mohli potrhat. Přitom Krampolovo trapné zesměšňování Vietnamců v době totálního rozkladu normalizační společnosti je proti tomuhle druhu humoru vzorem gentlemanství.¨

Zanedlouho čekal smutný úděl „běžence“ i V + W. Zdalipak na ně čekal na letišti v New Yorku pěvecký sbor, aby jim zanotoval: malý běženec, tlustý běženec, mete si to přes hranice, a když zůstal stát, konstatoval rád, že se octnul v Americe?

I kdyby měl na triku jenom tohle, zaslouží si Jan Werich všechno možné, jen ne svatořečení.

30. ledna 2005