indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

24.1.2005 - 29.1.2005

ARCHIV

Ztráta soudnosti

Je zajímavé, jak mají stoupenci oficiózního pojetí politických násilností po roce 1945 blízko k marxistickému myšlení. Základním kritériem je „vědeckost“. A tak vytýká Miloslav Bendář („Ztráta paměti“, Mladá fronta dnes 26.1.) E. Mandlerovi („Etnická čistka je amorální“, tamtéž 24. 1.) „neznalost českých a světových dějin“. Kdybychom chtěli být přesní, nejde o neznalost dějin, ale jakési polozávazné státní doktríny, která se u nás vytvořila v posledních letech za činné spolupráce KSČM, ČSSD a ODS, jejíž hlásnou troubou je mj. i Bednář.

Bednář ovšem připouští, že kromě „znalosti dějin“, jde o problém morální („věc je mravně jednoduchá“). Podívejme se tedy, nakolik jeho vývody obstojí z těchto dvou hledisek.

Zabavování majetku Německu vítěznými spojenci, tedy i Československem, se prý stalo součástí jejich rozhodnutí o reparacích jako odškodnění za Německem způsobené škody. Prohlašovat ČSR za vítěze druhé světové války je věc sebevědomí a vkusu (ČSR byla Hitlerovou obětí, nic méně a nic více). V případě Benešových dekretů nešlo jen o konfiskace majetku Německa, tj. nacistického státu, ale o plošné konfiskace veškerého, i osobního majetku fyzických osob. To je morálka marodérů z třicetileté války. Vychází z přesvědčení, že všichni občané ručí svým majetkem za činy totalitního státu. Pokud platí, neměly u nás po roce 1989 proběhnout restituce, ale konfiskace.

Podle Bednáře nevycházejí „reparační opatření“ a vysídlení Němců z principu kolektivní viny, ale z jejich volby občanství nebo navíc i členství v NSDAP. Kdybych se chtěl snížit k Bednářovým způsobům, napsal bych, že lže. Je to ale spíš projev totální ignorance. Kdyby si byl pořádně přečetl Benešovy dekrety, byl by zjistil, že vůbec nešlo o občanství, ale o národnost, a to bez ohledu na státní občanství. To, co Bednář říká o „volbě občanství nebo navíc i členství v NSDAP“, je nutno upravit ve stylu dementi z radia Jerevan: nikoli „nebo navíc i“, nýbrž jen „nebo“, a nikoli NSDAP, nýbrž „národních skupinách nebo útvarech nebo politických stranách, sdružujících občany německé národnosti“ (do tohoto vymezení lze zařadit i německou sociální demokracii nebo klub německých turistů). Taky by mne zajímalo, do jaké míry se svobodná volba v Bednářově pojetí týkala dvouletých dětí, kterým v roce 1943 zapsali německou národnost. Ovšem, nemohli je tady nechat a rodiče vyhnat. Jak to pěkně řekl před soudem masový vrah Pazúr, jeden ze strůjců přerovského masakru, když mu vyčetli, že povraždili i docela malé děti: Veď čo sme s nimi mali robiť, keď sme im postrielali rodičov.

Tvrzení, že rozhodnutí o odsunu vznikalo už na počátku války „hlavně v britských politických kruzích“, není pravda. S odsunem, ovšem v omezenější formě, počítal už Beneš v knize Demokracie dnes a zítra, jejíž první verze vznikla někdy v létě 1939. Myšlenku odsunu hlásal už od roku 1939 i český domácí odboj. V Británii se jí víceméně nezávazně zabýval ( zhruba v podobě, v jaké s ní přišel Beneš v roce 1939) Foreign Office Research Department, což byl, jak už název napovídá, pouze poradní orgán ministerstva zahraničí.

Česká státní doktrína má dopad do oblasti práva: dnes schvaluje konfiskaci majetku mrtvolám a olupování malých dětí (případ Kinský). Je to morbidní a jak správně říká Bednář, „mravně jednoduché“, tak jako celé vyhnání a právní normy, které k němu vytvořily předpoklady.

Mladá fronta Dnes 2. února 2005