ARCHIV

Smiřování nesmiřitelného

Smiřování nesmiřitelného je to, oč se pokouší Martin Komárek v článku „Dekrety: nutné a nemorální“ (MfD 19. 1. 2005). Pokus o jakousi syntézu neslučitelných stanovisek nakonec narazí na obou znesvářených stranách, zvlášť když jeho logika vázne.

Logika Komárkova uvažování je tato:

Jsou tu nesporná fakta. Za prvé, Benešovy dekrety vyjadřovaly jednoznačnou vůli Čechů po porážce Německa a vycházely z válečné logiky. Za druhé, „odsun“ nebyl v rozporu s postupem spojenců proti poraženým Němcům. Za třetí, dekrety jsou nemorální. Za čtvrté, dekrety jsou v rozporu se základy práva. Za páté, dekrety jsou v rozporu s ústavní Listinou základních práv a svobod.

Debata prý nemá smysl, pokud trváme jen na bodech 1 a 2 z takto vyčísleného seznamu: ti, co tak činí, nevěří v solidnost současného evropského řádu. Nemá však údajně smysl ani tehdy, když trváme jen na bodech tři až pět, protože pak by přicházely na pořad restituce majetku vyhnaných rodin, což je politicky nepřijatelné. Musíme vzít v úvahu zároveň historickou pochopitelnost a nezměnitelnost, tak nespravedlivost a nemorálnost dekretů.

Proberme nejprve „nesporná fakta“: vůle Čechů po porážce Německa se mohla realizovat a taky realizovala nejrůznějším způsobem: jedni bojovali ve spojeneckých armádách, jiní si lámali hlavu, jak po válce zatočit s bezbrannými civilisty. Válečnou logikou bych se moc neoháněl – je to logika zkázy a smrti. Všechny civilizované země proto od nepaměti usilují dát jí určité meze.

Odsun nebyl v rozporu nikoli s postupem spojenců proti poraženým Němcům, nýbrž s postupem ruských spojenců proti poraženým Němcům. Není vůbec žádná náhoda, že k masovým deportacím došlo jen v ruském záboru. Nemyslím, že bychom se na měli vymlouvat na spojence en bloc.

Pokud pan Komárek tvrdí, že trvat pouze na bodech tři až pět znamená nutně majetkové restituce, dělá totéž, co vytýká těm, co hájí pouze body jedna a dva: nevěří v solidnost současného evropského řádu. Ovšem, nespravedlivé věci se nedají „měnit“. Dají se ovšem napravovat. Nápravě jsou ovšem v našem nedokonalém světě vymezeny určité meze. V podstatě se může jednat jen o „zmírnění následků některých křivd“, a čím od těch křivd uplynulo více času, tím je prostor pro nápravu menší. Vždycky tu ale nějaký prostor je. Majetkové restituce vyhnaných jsou nejen „politicky nepřijatelné“, ale taky technicky neproveditelné. To ale neznamená, že by bylo vyloučeno jakékoli gesto dobré vůle.

Už sama představa, že držet zuby nehty nemorální a nespravedlivé činy minulosti může být k něčemu dobré a že morální a spravedlivý postoj může tomu, kdo ho zastává, uškodit, je nemorální. Co je nespravedlivé, musí být napraveno. Ve sporu o Benešovy dekrety, stejně jako ve všech zcela zásadních sporech platí: vaše řeč budiž ano ano, ne ne.

23. ledna 2005