ARCHIV

Proč patří Turecko do Evropy

Lidé, kteří se vyslovují proti přijetí Turecka do EU, argumentují zpravidla tím, že jde o stát docela jiného civilizačního, případně kulturního okruhu, stát údajně „islámský“, nadto hospodářsky zaostalý a nectící lidská práva. Rozdíl mezi „křesťanským“ a „islámským“ civilizačním okruhem zdůrazňují často (například u nás) lidé, kteří jinak křesťanství berou do úst jen s jistou ošklivostí.

Zásadní argument, proč je Turecko v zásadě integrovatelné do unie evropských států, spočívá v tom, že je – jako jediný z islámských států – státem sekulárním, v němž jsou politika a náboženství v zásadě odděleny. (viz článek Marcely Cupalové v tomto čísle Událostí). A tím je splněna základní podmínka k tomu, aby např. v oblasti lidských práv a demokracie bylo možné v této zemi dosáhnout potřebného pokroku. Za těchto okolností by bylo jednak nespravedlivé, jednak politicky neprozíravé Turecko od bran Evropy odhánět.

Sekulární stát se vyvinul a převládl v oblasti, kde se obyvatelstvo hlásilo a do značné míry ještě hlásí ke křesťanství západního, latinského typu (katolického a protestantského). Je třeba opravit ateistické předsudky a pověry, a to – zejména v našem prostředí – zcela zásadně. Toto oddělení, a zároveň i moderní demokracie a liberalismus, vyrůstají z křesťanských kořenů.

Demokracie, přesvědčení o rovnosti lidí, vyrostla z víry, že všichni lidé (bez ohledu na rasu, původ, sociální postavení) jsou si před Bohem rovni. Liberalismus má původ ve víře, že základem všeho je vztah jedince a Boha: Bůh člověka (každého jednotlivě a zvlášť) miluje a má s ním dobré záměry. Zároveň na něj klade nárok: člověk má ve světě jedinečné poslání, něco, co za něj nikdo jiný neudělá a za co nese sám odpovědnost. Rozhodovat se je v jeho osobní kompetenci.

Už v evangeliích je přitom oddělen Boží nárok od nároku světského: proto dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu. První křesťané neměli zprvu žádný bezprostřední zájem na římském velestátě, který jim byl cizí a pronásledoval je. Během času se situace změnila. Politické angažmá nejenže nebylo vyloučeno, stalo se věcí bežnou a dokonce žádoucí.

Středověká společnost latinské Evropy už znala jakési prvotní oddělení mocí. Existovala vratká a nedokonalá rovnováha mezi mocí duchovní a mocí světskou a duchovní moc plnila roli instance, k níž se lze odvolat. Tím se náš svět už v té době lišil od toho, jenž vyrostl z byzantských tradic. Tyto státy byly teokraciemi. Panovník byl zároveň hlavou církve, jedinou autoritou ve věcech politiky i ve věcech víry. Ruský komunistický systém byl poslední dekadentní variantou takové teokracie.

Další významný impuls dostal vývoj evropského politického systému v době reformace. Luther zbavil církevní instituci posvátnosti: viditelná církev je pouhé lidské dílo. Kalvín přišel s učením o dvojí vládě v člověku, duchovní a světské. Vyvstala potřeba řešit vztahy mezi státem a jeho obyvateli různých konfesí. A na těchto základech pak konečně otec moderního liberalismu John Locke postavil své rozlišení mezi posláním státu a posláním jedince. Posláním jedince je péče o spásu jeho duše, stát pečuje o zachování a množení světských hodnot: života, svobody a vlastnictví. Z toho plyne, že stát nemá právo pečovat o duše svých občanů a používat k tomu mocenských nástrojů, a dokonce že žádný jednotlivec nesmí přenést péči o spásu své duše na někoho jiného nebo na instituci. Tím bylo oddělení státu od náboženství v moderním slova smyslu dovršeno. Byly položeny základy toho, co o sto padesát let později Emanuel Rádl nazýval „duchovním liberalismem“ (od něhož se např. hospodářský liberalismus odvozuje a bez něhož ztrácí oprávnění): každý člověk má jistou oblast zájmů, v nichž je suverénním pánem, do nichž se společnost, stát nesmí plést bez jeho zásadního svolení. Svoboda jednotlivce je světější než právo státu. Základním, konečným prvkem společnosti je suverénní jedinec a vláda lidu je jen prostředkem, jak naplnit spravedlnost.

Je pozoruhodné, že toto pojetí vztahu jedince a státu, postavené na křesťanských základech, dokázalo ovlivnit i docela odlišné „civilizační“ okruhy, aniž by je přitom křesťanství znásilnilo nebo ovládlo (nejmarkantnějším příkladem je Japonsko). Také Atatürkovy reformy se inspirovaly tím základním, co křesťanská Evropa v politickém uspořádání společnosti přinesla, oddělením světské a duchovní moci. Turecko je proto přes odlišnost náboženství Evropě podobné daleko víc, než se může zdát různým fundamentalistům a povrchním pozorovatelům, a např. naše pojetí lidských práv lze do tohoto prostředí bez problémů implantovat, je pro ně otevřeno. Kdežto teokracie – ať už islámská nebo byzantská - je lidským právům uzavřena: to, o co jde, je Pravda s velkým „P“, a o tom, co je a co není tato Pravda, rozhoduje pověřený boží zástupce, autorita zároveň světská i boží, panovník a diktátor.

15. ledna 2005