ARCHIV

Les voyages à travers le temps

Titulek znamená „cesty napříč časem“ (snad jsem ho proboha nezkomolil, moje francouzština není moc dokonalá). Jmenovala se tak knížka přeložených amerických sci-fi povídek o putování časem, která se mi dostala do rukou někdy v sedmdesátých letech. Vybavuji si zejména jednu z nich: lidé z budoucí pozemské civilizace ovládli umění cestovat nazpět v čase a navštěvují významné události lidských dějin – se zvláštní zálibou pak ty nejstrašnější přírodní katastrofy. Sledují je pochopitelně z bezpečného odstupu. A tak se jedna skupina ubytuje ve vile nic netušícího Američana. Ten člověk netuší, kdo jsou, proč přijeli a proč si vybrali právě jeho: na jeho město má totiž dopadnout meteorit, který je takřka smete ze země, a on sám zemře za pár dní na následnou obří epidemii. Turisté z budoucnosti si totiž dávají velký pozor na to, aby za sebou na návštěvě zametli všechny stopy: jinak by si nešetrným zásahem do minulosti mohli pohnout se svou přítomností.

Zvlášť pěkně je v povídce popsán lehce štítivý odstup, s nímž vymydlení a vyspělí návštěvníci pojednávají zaostalého špindíru z dvacátého století.

Povídka se mi vybavila za minulého režimu vždycky, když na velikonoce zalila naši totalitní špínu a bordel vlna návštěvníků ze Západu. Turisté za to přirozeně nemohli: prostě se tak vyvinula situace.

A teď jsem si na ni vzpomněl znovu v souvislosti s tragédií v jihovýchodní Asii. Pro návštěvníky z (naší) budoucnosti tam byly vybudovány luxusní turistické ráje. Protože příliš těsný styk s (tamní) minulostí by jim mohl způsobit přinejmenším střevní potíže, je mezi oběma světy vztyčena neviditelná zeď. Nechci ji pro marxisticku démonizovat, byla vytvořena ke vzájemné spokojenosti obou stran: domorodci si vydělají a turisté si užijí. Teoreticky by se touto cestou měl postupně rozdíl mezi oběma světy setřít. V praxi to příliš nefunguje.

Pak se přivalila obrovská vlna a neviditelnou stěnu zbourala. Smíchala návštěvníky z budoucnosti a domorodce do jedné strašidelné polívky. Sic transit gloria mundi! Zdálo by se, že v tuto chvíli si byly oba tábory rovny. A čtrnáct dní po smrti, v třicetistupňovém vedru, se, řekl bych, už ani dost dobře nedá poznat, kdo byl turista a kdo domorodec.

Přesto si nyní západní státy stěžují, že v Thajsku, v Indonésii a na Cejlonu pohřbívají mrtvoly jejich občanů do hromadných hrobů. Chápu bolest pozůstalých a jejich touhu své blízké aspoň křesťansky pohřbít. Ale zároveň si dovedu představit, že ty země mají problém: jejich první starostí je ochránit přeživší od hromadných nákaz, jejich prostředky jsou omezené a identifikace mrtvých po tak dlouhé době a v tropech krajně svízelná. V takové situaci má i ten poslední živý domorodec přednost před nejpřednějším mrtvým Němcem nebo Švédem. Západní země se pokoušejí držet neviditelnou bariéru v situaci, kdy je to, jak se říká, poněkud kontraproduktivní. Muselo by to být nějak pádně zdůvodněno, a nedovedu si představit, jak.

Chtěl jsem napsat něco k vánoční přírodní katastrofě v jihovýchodní Asii, udělal to snad už každý český publicista, cítím to jako jakýsi rest. Zdá se, že to, co vzniklo, by asi náš pan prezident, kdyby to nebylo hluboko pod prahem jeho rozlišovacích schopností, označil za typicky levicové. Ale nemůžu si pomoci. Učili mne to jako dítě v nedělní škole.

7. ledna 2005