indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

3.1.2005 - 8.1.2005

ARCHIV

Spravedlnost a její atributy

Komunistický režim nenapadl českou společnost zvnějšku a nezaslouženě: budoval na vlně spontánní lidové nenávisti, jaká se u nás s nebývalou silou rozlila po květnu 1945. Nejdřív to odnesli Němci a Maďaři (a byli by to odnesli i Poláci na Těšínsku, zachránilo je jen to, že se to Stalinovi zrovna nehodilo do krámu). Pak přišli na řadu klerikálové, bohatci a vůbec vrchnost všeho druhu. Tak se nakonec zformoval režim, ve srovnání s nímž byly nejhorší evropské tyranie minulých století vzorem ušlechtilosti a lidskosti: diktatura čuňat. Čuňáctví ovšem nebylo jen výsadou nového panstva. Panstvo vzešlo z rozvětveného čuňáckého podhoubí a díky jeho misii pak čuňáctví postupně a úspěšně útočilo na zbytek společnosti. Nakonec se režim unavil, což bylo omylem považováno za odliv čuňáctví. Sametová idyla po listopadu 1989 však záhy přesvědčila optimisty o omylu: v její hřejivé atmosféře se čuňáctví začalo znovu probouzet k životu. Už na přelomu roku 1989 a 1990 to schytal Havel za sudetské Němce. Pak katolická církev za restituce. V tu chvíli politici zpozorněli – čuňáctví se ukázalo být účinným faktorem, o nějž lze snadno opřít politický úspěch. Vyzkoušeli si to postupně Sládek, Zeman a Klaus. (Grebeníček nic zkoušet nemusel, nikdy to nezapomněl). Opřeni o čuňáctví, dokázali za sebou shromáždit davy.

Je nepochybné, že největší vinu na tomto neblahém vývoji nesou političtí lídři: běda tomu, zkrze něhož přichází pokušení! Jakýsi problém mají ovšem i normální, slušní, řadoví lidé, kteří si často ani neuvědomují, že jsou zachváceni epidemií, co u nás řádí už od roku 1945 a zavedla nás na čtyřicet let do ruského polosvěta.

„Dopis pracujícího“ je žánr, zavedený u nás v padesátých letech minulého století. O tom, že se uchytil, svědčí čtenářská reakce z páteční Mladé fronty Dnes na propuštění sériového vraha Jiřího Straky. Jde o skutečný problém: bylo to rozhodnutí správné, nebo ne? A jak reaguje český pracující?

„O účinnosti (Strakovy) léčby lze s úspěchem pochybovat.“ O propuštění rozhodl soud na základě znaleckých posudků. Rozhodnutí soudu je ovšem kritizovatelné. Nicméně pracující, člověk z lidu ví všechno nejlíp. „S úspěchem“.

„Jedinec, který za celý život nesáhl na práci, teď bude na naše poměry dostávat celkem ucházející „invalidní“ důchod.“ Pro jednoduchost budu předpokládat, že pisatel opravdu ví, jaký důchod bude Straka pobírat. Komunistický kriminál, v němž strávil většinu trestu, byl spojen s nucenými pracemi galejního charakteru. Pochybuji, že by se z nich byl zrovna Straka vykroutil.

Ten člověk byl „namísto zaslouženého trestu … za nejbarbarštější možný čin odměněn důchodem.“ „Tímto skutkem je oslabována víra občanů ve spravedlnost a její atributy.“ Tvrdit, že Straka dostal důchod za tři sexuálně motivované vraždy je ovšem demagogická nadsázka. Ten člověk byl odsouzen podle zákona tehdy platného (v podstatě platí, pokud se nemýlím, dodnes). K zákonu lze mít dosti oprávněné výhrady (je příliš „měkký“), ale v civilizované společnosti nesmí být nikdo dvakrát odsouzen za tentýž čin. Propuštěn teď nebyl z vězení, ale z blázince. Blázinec je nemocnice a do nemocnice se nezavírá za trest. Jaké jsou vlastně atributy spravedlnosti v tomto lidovém pojetí?

A konečně: „Jak k tomu přijdou lidé, kteří po celý život poctivě denně chodili do práce, lopotili se a dostali jen o pár korun více než tento bestiální vrah?“ To je sociální rozměr lidové nespokojenosti. Chodit celý život poctivě do práce není zásluha, ale samozřejmost. Ten, kdo klade takový důraz na chození do práce a „lopocení“, zavdává chtě nechtě jakýsi důvod k podezření: po celý život chodil poctivě do práce a lopotil se, ačkoli se mu vůbec nechtělo. Zde zaznívá nejsilněji echo revolučních let 1945-8.

Smyslem tohoto článku není obhajoba sériových vrahů. Strakův případ je případ mezní, a v konfrontaci s ním je výrazněji rozpoznatelný určitý způsob myšlení. Způsob, který má kořeny v minulosti a do minulosti míří.

6. ledna 2005