indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

3.1.2005 - 8.1.2005

ARCHIV

Vladimír Špidla: příběh opravdového premiéra

Při ohlédnutí za loňským „nevybočujícím“ rokem nelze pominout letní (prázdninovou) výměnu předsedy vlády; bylo to ostatně teprve podruhé, co se v České republice měnil premiér během volebního období.

Nemám v úmyslu kreslit zde plastický portrét Vladimíra Špidly, muže, který ještě před rokem seděl ve Strakově akademii, ani zevrubně komentovat celé jeho dosavadní působení v politice. Z různých bezprostředních reakcí na pád jeho vlády bych ale rád připomněl jednu (skoro zapadlou, lež mimořádně cennou) vzpomínku Jana Mládka, o kterou se hned v červenci podělil s časopisem Respekt. Je to vzpomínka z jara 2001, kdy se v Praze konal jakýsi seminář, na kterém experti Světové banky prezentovali „nultou variantu“ reformy veřejných financí: přítomný Vladimír Špidla – tehdy ještě ministr práce v Zemanově vládě – náhle vstává a uprostřed debaty okázale odchází; všichni mají vidět, že on takové řeči nemusí poslouchat.

Vnucuje se pochopitelně otázka, proč tentýž Špidla o necelé dva roky později s nějakou reformou veřejných financí vůbec začal, i když se tím prakticky nikomu nezavděčil: někteří mu vyčítali, že reforma je polovičatá, že jde vlastně jen o kosmetické úpravy, jiní mu měli za zlé, že změnu svého stanoviska nikomu pořádně nevysvětlil, že reformu „nevykomunikoval“, a mnozí jej odsuzovali za obojí. Tak proč se do toho pouštěl? Jan Mládek nabízí vcelku jednoduché vysvětlení: „Jako předseda vlády nutně pocítíte zodpovědnost za zemi jako celek.“

Přerod Špidly-ministra v Špidlu-premiéra sice působí až učebnicově schematicky, Mládkovo vysvětlení však považuji za velmi pravděpodobné. Celý příběh ukazuje dostatečně názorně, jak je důležité míti předsedu, zejména ve vládě. Řadový ministr (pochopitelně s výjimkou resortu financí) se nechová – a ani nemá proč se chovat - o moc zodpovědněji nežli řadový volič; je právě tak přesvědčený, že „zdroje jsou“, nestojí ovšem s nataženou rukou, ale jako schopný lobbyista se jich pokouší pro své ministerstvo získat co nejvíce. Nesdílím však Mládkův optimistický názor, podle něhož premiér „nutně“ pocítí větší zodpovědnost za celou zemi. Být předsedou vlády je podmínkou sice nutnou, nikoli však postačující; Špidlův předchůdce zemi velkoryse zadlužoval a současný premiér působí spíše jen jako exponent policejních složek.

Přesto je zjevné, že skutečná zodpovědnost může být buď v jedněch jediných rukou – anebo vůbec nikde. Pryč jsou iluze, že by nám mohla vládnout pestrá paleta výrazných osobností, pryč jsou strany, které se chlubí tím, že nejsou „stranami jednoho muže“. V nedávno publikovaném rozhovoru byl Miloš Zeman důrazně vyzván Renatou Kalenskou, aby prozradil veřejnosti svůj typ na možného spasitele ČSSD; expremiér poukázal na to, že již během předchozích odpovědí uvedl několik jmen sociálních demokratů, které považuje za schopné a poctivé politiky, leč paní Kalenská trvala na svém: já ale od vás chci slyšet jedno jméno. A zajisté dobře věděla, co dělá.

Na obranu všech Špidlových předchůdců i následovníků je však třeba připomenout, že náš ústavní systém přijetí plné zodpovědnosti neumožňuje, ba že ji dokonce brání. Naše vláda je kolektivním tělesem, a náš premiér nenese stoprocentní zodpovědnost ani za její personální složení, neboť to je výsledkem koaličních dohod. Poměrný volební systém, jehož je koaliční vládnutí nevyhnutelným důsledkem, bývá svými příznivci obhajován pro svou schopnost co nejlépe odrážet názorové spektrum celé společnosti. Exekutivu však nevolíme proto, abychom získali zrcadlo pro své názorové rozrůznění, ale abychom našli někoho, kdo v reálném čase ponese plnou zodpovědnost za výkon moci a kdo může být v případě nezdaru ze dne na den vystřídán. Naše ústava neumožňuje ani jedno, ani druhé. Plnou zodpovědnost nikdo nést nemůže, protože jsou zde vždycky nějací koaliční partneři. A vystřídat vládu není dost dobře možné, protože někteří koaliční partneři v ní tak jako tak zůstanou.

S údivem a obdivem pak můžeme hledět na Spojené státy, jejichž prezidentem se mnohdy stane kandidát, který ani nezíská prostou většinu odevzdaných hlasů, a přesto jej všichni považují za svého prezidenta. Američané totiž vědí minimálně tak dobře jako paní Kalenská, co je mnohem důležitější než dokonalá reprezentativnost: znát jedno jméno.

Martin Vrba