ARCHIV

Tonoucí se stébla chytá

„Z hlubin tě, Bože, volám. Pane můj, slyš můj hlas, zostři svůj sluch a vyslechni mou prosbu úpěnlivou.“ Tak překládá Viktor Fischl stotřicátý Žalm. Verše plné spirituality, pokory, vědomí vlastní nicotnosti. Kdo je na dně, vzhlíží vzhůru. Jenomže každý jinak. Kolem českých silnic se jedno takové volání z hlubin objevuje, kam onen hlas dolehne, ví opravdu jen Pánbůh. „Dvakrát více peněz pro vysoké školy,“ hlásá zelená velkoformátová cedule a na ní pan ministr Němec. Není řečeno dvakrát kdy, dvakrát než kdy, dvakrát než kde. Dvakrát víc na svatého Dyndy? Dvakrát víc než za Marie Terezie? Dvakrát víc než Botswaně? Zní to zeleně nadějeplně a zoufale zároveň. Do voleb daleko, než se půldruhý rok s půldruhým rokem sejde, ozvěna tichého hlásku zmizí v politickém kraválu. Nadto peníze samy problémy nevyřeší, nejdřív by se musela vyřešit otázka struktury rozpočtu vysokých škol a daní a mnoha dalších věcí. Akademický rok se nekryje s rokem kalendářním, tedy s rokem účetním. Rozpočet pro vysoké školy je stanoven v době, kdy se neví, kolik bude přijato nových studentů, kolik starých ubude, peníze školy nedostávají se začátkem roku, ale někdy v březnu, před koncem kalendářního roku se to, co se podaří ušetřit, musí urychleně utratit, aby se peníze nemusely vracet do státního rozpočtu, ačkoliv kdyby se mohly převést do dalšího kalendářního roku, tedy do stejného akademického roku, bylo by to výhodnější. A tak dál a podobně, těch problémů s financováním je hodně, každý kvestor tohle ví a musí se s tím nějak vyrovnat a musí se v tom naučit bruslit. Co by vysoké školy potřebovaly především je dvakrát více pochopení. Jenže o pochopení tu zatím žebroní jednoduchými hesly pan ministr v zeleném, jenom se obávám, že zhola marně.

A pak ho tu máme ještě v hnědém: „Neziskový sektor a občanská společnost,“ hlásá další velkoplošná cedule, lemující české silnice. Ty cedule se střídají s jinými, které inzerují vybavení koupelen, kapesní telefony a kouzelníka Cooperfielda, který jak se zjevil, tak zmizel, ačkoli kolem silnic pořád je. US-DEU je na tom podobně jako divuplný mág. Zmizela a přeci je. Co míní pan ministr oním textem, toť otázka pro jasnovidce. Co je neziskový sektor, ptám se? Nonprofitní organizace, které netvoří zisk? Každý bluma ví, že zisk nemusí být hmotný ani finanční, že dobročinné organizace získají kredit, společenské uznání, které je mnohdy cennější, než všechny prachy světa. Krom toho jsme zase u daní. Kde není zisk, ani berňák nemůže brát. Jenže stát neomaleně neziskové dobročinné a charitativní organizace oloupí o část toho, co poskytli dobrovolní dárci, z každého daru pro potřebné si hamounsky ukousne. Jinými slovy, zisk neziskového sektoru je v tom, že může být dobře zapsán u státu, neboť je lehce škubatelný. Jestli proto po něm pan ministr v hnědém volá, těžko říct. Ale při pohledu na ty rozměrné zelené a hnědé cedule jednoho napadne, co to stálo peněz a kolik by neziskový sektor mohl získat, kdyby chtěli unionisté získat zpět alespoň setinu renomé, které snad kdysi měli a peníze vyhozené do luftu kolem českých silnic poslali do Tater nebo do jihovýchodní Asie nebo do nějakého dětského onkologického špitálu. Ovšem to by se nikdo nemusel dozvědět, zatímco takhle o promarněných penězích ví na první kouknutí kdekdo. Je zisk a zisk. A nakonec ta občanská společnost. Co s ní? ptám se. Bude, nebude, chceme ji, prodává se? A co to je? Občan je úředně-politickou definicí člověka, definice mají poddefinice, občan s občanskými právy a s omezenými občanskými právy a tak dál a všelijak, až do zrůdností. Občané Robespiere nebo Danton byli nakonec s jinými občany pěkně sťati. Coby stoupenec otevřené společnosti se tedy podivuji otevřené naivitě onoho unionistického hlasu z hlubin. Volání ani úpěnlivé, ani pokorné. Jen prázdně politické.

David Jan Novotný