ARCHIV

Konec špatný, všechno špatné

Ještě před druhým kolem senátních voleb to vypadalo, že sociální demokracie může aspoň něco málo zachránit: totiž dvě senátorská křesla, která obhajovala. Její ztráty v krajských volbách proti těm minulým nebyly velké, radikálně se zvětšil pouze odstup mezi ní a jejím největším soupeřem – ODS. A výsledek byl výrazně lepší než ten z Evropských voleb (srovnává se tu nesrovnatelné, ale to strany v úzkostech dělají). Ve snaze zachránit, co se dá, uzavřela nerovnou dohodu s komunisty (ČSSD podpoří v druhém kole devět komunistů za to, že komunisté podpoří tři sociální demokraty.) Ani to nepomohlo.

ODS obhajovala v Senátu devět postů. Měla 26 šancí, z nich osmnáct se realizovalo. V osmi obvodech prohrála, jednou s komunisty, sedmkrát s nelevicovým protikandidátem.

KDU-ČSL má štěstí: její volební výsledek se dá vyložit na několik způsobů. Obhajovala, podle toho, jak se to vezme, buď tři nebo sedm mandátů (tři senátoři, jimž vypršel mandát, byli zvoleni za KDU, zbytek za „Čtyřkoalici“). Do druhého kola postoupilo sedm lidovců, zvítězili tři. V každém případě klub se KDU-ČSL poněkud uskromní.

KSČM, druhá nejsilnější strana, potvrdila své vysoké preference mocným nástupem v prvním kole: obhajovala dvě senátorská křesla a měla celkem devět želízek v ohni. Nakonec získala jeden jediný mandát: na poslední chvíli prokázali čeští voliči jakýsi pud sebezáchovy. Příště to už vyjít nemusí.

ČSSD, jak už bylo naznačeno, dopadla nejhůř: obhajovala dvě křesla, měla v druhém kole tři šance, všechny slavně prošustrovala.

Do senátu se dále dostalo pět představitelů straniček a pastran, z nich čtyři zcela zjevně náleží k virtuálnímu bloku Pravdy a Lásky a posílí v Senátu Klub otevřené demokracie. Ve hře bylo cca 5 - 6 křesel podobně orientovaných senátorů, takže i toto mlhavé uskupení poněkud oslabilo.

Nedá se mluvit o posílení stranického prvku ve složení Senátu, jen o posílení ODS. S třiceti šesti senátory bude po příští dva roky nejsilnějším senátním klubem a významně se přiblížila možnosti, že Senát po dalších volbách prostou většinou ovládne.

Výsledky jsou jakýmsi signálem o proměňujícím se poměru sil na politické scéně. Neměl by se přeceňovat: voličská účast zejména v druhém kole byla velmi slabá a jen těžko se dá odhadnout, jaký vzorek voličstva se vlastně dostavil: přišli určitě skalní příznivci Senátu z Havlova tábora (ale kolik jich vůbec vlastně je) a skalní voliči konsolidovaných stran. Přesto se dá leccos vypozorovat:

V Praze přišlo k volebním urnám poměrně hodně lidí. Ve všech třech případech stáli proti kandidátům ODS Vesmírní lidé Pravdy a Lásky: ve dvou uspěli, v jednom ne. ODS se mohla spolehnout jen na své vlastní síly, jinak platilo kdysi obvyklé „všichni proti ODS“: a v případě Prahy 11 už ani to nestačilo. Mimo Prahu podobná spontánní koalice vznikla už jen v Pardubicích a možná i v Ústí nad Orlicí: tam to oponentům ODS vyšlo, v Pardubicích ne.

Jinak voliče přitahovala víc pravolevá soupeření, zejména soupeření ODS – KSČM, a nejvíce ta, kde byl po prvním kole výsledek víc než nejistý (Blansko, Bruntál). Tam, ale i v obvodu Brno-venkov a v Kroměříži vznikly jakési široké protikomunistické volební aliance a kandidáty ODS protlačily. Levice (přesněji řečeno komunisté) slavila úspěch jen v Mostě. Jedině tam nekomunisté na tandem KSČM – ČSSD nestačili. Proti sociálním demokratům dostali občanští demokraté menší podporu, ale i zde uspěli.

Celkově se dá říci, že volební spolupráce KSČM – ČSSD nebyla úspěšná. Přinesla jeden mandát, a to komunistům (podobný výsledek je pro spolupráci sociálních demokratů s komunisty typický). Zdá se, že se nepodařilo přesvědčit ani komunisty, aby hromadně podpořili svého krotkého bratříčka, ani sociální demokraty, aby dali masovou podporu svým divokým sourozencům. Značná část jich asi raději zůstala doma.

ODS měla taky při svém úspěchu, jak se zdá, trochu štěstí: tam, kde stál její kandidát proti komunistovi, prohrála v jednom jediném případě z devíti. Kde ovšem musel kandidát ODS soupeřit s nelevicovým oponentem (počítám mezi ně i pana Štětinu, přestože kandidoval za Zelené), a to bylo celkem dvanáct případů, podařilo se jí uspět jen pětkrát a většinou se musela spolehnout jen na hlasy svých přívrženců. Strach z nadměrného posílení občanských demokratů byl na pravici možná větší než na levici.

Praktický význam změn ve složení Senátu je mizivý. Jeho autorita je nulová, kompetence nepatrné. V jeho složení se i nadále nikdo pořádně nevyzná. Vláda v něm možná ztratila většinu, možná ne. Možná, že v něm nemá většinu nikdo. Moc na tom nezáleží. Premiér Gross by ho rád zrušil. Škoda, že si na to ČSSD nevzpomněla dříve, než v něm prohrála, co se dalo. Ale i kdyby si byla vzpomněla, asi by to nepomohlo. Kdo může čekat, že tři pětiny senátorů vynesou nad svým politickým působením (včetně slušné hmotné podpory, jíž se jim dostává) ortel smrti! Senát by neměl být zrušen. Neměl nikdy vzniknout. Od té doby, co vznikl, už je pozdě.

14. listopadu 2004