indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

20.7. - 25.9.2004

ARCHIV

Zase se nic nezměnilo

Demonstrace za odstoupení Pavla Přibyla z funkce šéfa Úřadu vlády ČR, svolaná na 17. srpen před budovu Strakovy akademie, nebyla nijak masová ani nijak vleklá. Kvantita byla ovšem vyvážena kvalitou (velmi mnoho známých tváří), a po brzkém rozchodu následoval relativně brzký úspěch; Přibyl, který při Palachově týdnu velel rotě bílých přileb, ze své funkce do týdne odstoupil.

Vedle toho přinesla však celá akce ještě užitek okamžitý, nezávislý na konečném zdaru. I kdyby pan Přibyl nakonec vůbec neodstoupil, byl průběh zhruba dvouhodinové demonstrace mimořádně poučný; dokonce v něm bylo možné najít klíč k nejvýznamnějšímu mezníku v „dějinách českého disentu“ za časů normalizace.

Skutečným pořadatelům se celá věc velmi brzy vymkla z ruky, neboť úlohy moderátora se bez požádání ujal jeden z účastníků, a to pouze na základě toho, že si přinesl fungující megafon. Nejlepší řečník starověkých Athén, Démosthenés, se údajně cvičně překřikoval s mořským příbojem, protože pochopil, že sebelépe vystavěný projev nikoho nezaujme, není-li pronášen dostatečně silným hlasem. V současné době stačí k posílení hlasu vhodná technika - tu je ovšem třeba včas zajistit, jinak se může stát pánem situace někdo pohotovější.

Majitelem megafonu byl v tomto případě předák pramálo vlivné politické strany, který dovedl situace patřičně využít, ne-li zneužít, k vlastní propagaci, a to i přes časté protesty dalších demonstrantů. Neváhal dokonce zaútočit na samotné pořadatele, neboť i oni podle něj nesou svůj díl viny za to, kam jsme to za těch patnáct popřevratových let dopracovali. Vlastní cíl demonstrace, tedy odstoupení krajně nedůvěryhodného úředníka, shledal pochopitelně naprosto nedostatečným, a opakovaně zdůrazňoval, že věci se nemohou jakkoli pohnout k lepšímu, dokud se „zcela nezmění celý současný systém“. (Bojovníci za lepší svět ohlašovali před sto lety „zánik starého společenského řádu“, jedná se tedy o nevýrazný stylistický rozdíl.)

Role posledního spravedlivého je až nespravedlivě nevděčná. Co považují naivní občané (včetně mě) za dílčí úspěch, v tom poslední spravedlivý spatřuje jen další promarněnou příležitost. Vždyť se zase nic nezměnilo. Jistě, odstoupil jeden zdiskreditovaný úředník. Je však třeba změnit celý politický systém – a potom odejdou všichni! 17. srpna dopoledne jsme mohli po dvě hodiny zblízka pozorovat onu zvláštní mentalitu, která kdysi značně přispěla k sepsání Charty 77. (Není tak docela náhodné, že mezi prvními chartisty bylo tolik někdejších bojovníků za „zánik starého společenského řádu“.)

I v roce 1976 došlo k dílčímu úspěchu, který však nebyl řádně doceněn; šlo, jak známo, o soudní proces s hudební skupinou The Plastic People of the Universe, při kterém se opozici podařilo dosáhnout snížení trestů i počtu samotných potrestaných. Ale ani tenkrát se vlastně nic nezměnilo. Že zavřou do kriminálu míň lidí - a na kratší dobu? To je všechno hezké, hlavně je ale potřeba okamžitě změnit celý režim... Nejznámější disidentská iniciativa byla dítětem těch, kteří se nemohou zdržovat nápravou té či oné věci, protože chtějí napravit svět – a velmi si přejí, aby to byli právě oni, kdo ten svět napraví.

Přibylovo odstoupení svědčí o tom, že náš cynismus má své meze, a že tedy nejsme zemí, v níž je možné úplně všechno. Tisíc a jedna věc by šla dělat lépe i při „současném systému“, a jak ukázal proces s Plastiky, i koncem sedmdesátých let bylo možné ledacos zlepšit bez nezodpovědného radikalismu.

Jednu změnu k lepšímu však naší současnosti nemůžeme upřít: Charta způsobila před čtvrtstoletím zbytečnou izolaci celého disentu, kdežto prázdninový megafonista před Strakovou akademií ničemu neuškodil. Ba právě naopak: díky němu je naše nedávná minulost zase o něco čitelnější.

Martin Vrba