indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

13.7. - 18.9.2004

ARCHIV

Hvězdná hodina Z. K.

Až do letošního srpna jsem žil v klamném přesvědčení, že Zdeněk Kořistka má svou hvězdnou hodinu dávno za sebou. Již v lednu 1998 se totiž stal jedním z hlavních aktérů ustavujícího sněmu Unie svobody v Litomyšli. Lze spekulovat, nakolik k tomu přispělo mimořádné postavení severní Moravy v ještě „předsarajevské“ ODS; tak či onak se Ostravák Kořistka musel ocitnout ve správnou chvíli na nějakém správném místě, neboť do Litomyšle přijel již jako člen přípravného výboru. Stranickým castingem mu byla zjevně přidělena role jedné z „nových tváří“, po nichž bývá v převratných dobách značná divácká poptávka.

Řadu delegátů však Kořistkovo místo za předsednickým stolem zle zmátlo: vůbec v něm neviděli novou tvář do počtu, snadno nahraditelnou kýmkoli jiným, ale relativně mladého muže na vzestupu, který bude v právě vznikající straně patřit k těm zaručeně nejvlivnějším. A průběh sněmu pak podle toho vypadal. Třebaže v Kořistkově diskusním příspěvku – předneseném mezi prvními - nezaznělo vůbec nic, co by v předchozích týdnech nebylo již mnohokrát řečeno a lépe formulováno, další diskutující v něm hledali a nacházeli nevšední inspiraci pro svá vlastní vystoupení, ozdobená větami typu „jak zde již uvedl pan Kořistka“ a „jak správně poznamenal pan Kořistka“ a „mohu jen opakovat, co řekl pan Kořistka“ atd. atp. Nezasvěcený by patrně nepoznal, že je na ustavujícím sněmu nějaké politické strany, a mohl by téměř nabýt dojmu, že se jedná o konferenci na téma „Dílo a odkaz Zdeňka Kořistky“.

Všechna ta sláva byla tehdy omezena zdmi budovy, v níž se sněm konal, a přesto musela být náhlému hrdinovi nesrovnatelně příjemnější nežli současný věhlas. Jeho nedávná prohlášení nejspíš na žádném sněmu citována nebudou, o to více však zajímají policii, neboť koaliční poslanec Kořistka obvinil na sklonku prázdnin opozici, že mu nabízela značný obnos za pomoc při svržení Grossovy vlády. Média dokonce už zveřejnila fotografie nějaké ostravské cukrárny, u jejíchž malých stolků se vprostřed léta dělala velká politika. (Kauza nakonec nese právě Kořistkovo jméno, veřejnost se však dověděla i jména druhých dvou stolovníků, Dalíka a Večerka, o jejichž existenci ještě před prázdninami věděla rovněž jen velmi málo nebo vůbec nic.)

*

Vyšetřování patrně nebude hned tak u konce, celý případ však v obecnější rovině dobře ilustruje tuhý život jedné v tuzemsku značně rozšířené pověry. Ta pověra se týká parlamentní aritmetiky a vychází z logické úvahy, že většina jediného hlasu je křehčí nežli většina dvou, tří či deseti hlasů. Většina jediného hlasu je přitom skutečně nejistá a může vzít každou chvíli za svou; pokud je však na této „křehké“ většině postavena důvěra vládě, můžeme se s jednoduchou logikou rozloučit. Vláda nežádá o důvěru každý den a na jedno půldne dokáží dorazit do sněmovny i poslanci dlouhodobě nemocní, takže většina jediného hlasu je v tomto případě stejně spolehlivá jako kterákoli jiná, výraznější.

Představě křehké stojedničkové vlády napomáhá svůdné pomyšlení na nějakého jednoho jediného, který náhle a nečekaně změní běh dějin. Malují se pak vzrušující obrazy: premiér Špidla vydán na pospas rozmarům pana Karáska, Dalík likvidující nad kavárenským stolkem Grosse lákavou nabídkou obojakému Kořistkovi. Do jisté míry je to mediálně atraktivní, ale nesmíme se nechat unést. Nepodpořit vládu a uspíšit tak volby si může dovolit pouze ten, kdo si je bezpečně jistý, že v předčasných volbách výrazně uspěje. Sotva to tedy může být nějaký stoprvní poslanec, který se postavil proti vlastnímu klubu a spálil za sebou všechny mosty.

Špidla tak neodešel za Strakovy akademie po vzpouře některého nevyzpytatelného solitéra (Fischerové, Karáska, Vrbíka...), ale na nátlak své vlastní strany, která tím vůbec nesledovala vypsání mimořádných voleb, ale zajištění lepšího výsledku v těch řádných. A druhou Klausovu vládu ostatně také nesvrhl stoprvní Vagner, který by si tím nijak nepomohl, ale lidovci, kteří předpokládali, že mají účast v jakékoli příští vládě tak jako tak jistou. (Zajímavý je v tomto kontextu případ poslance Bielesze: jeho neústupnost mohla zajisté vyvolat předčasné volby, po nichž by ovšem nezmizel ze sněmovny pouze on, ale i celá US-DEU, na jejíž kandidátce byl před dvěma lety zvolen do parlamentu. Bielesz samozřejmě ví, že za ním samotným žádní voliči nestojí, a že by od něj nebylo právě slušné nedopřát US-DEU ještě dva roky ve sněmovně, když mu jeho dvouletý pobyt v poslanecké lavici umožnila právě ona.)

Většina jednoho hlasu je i v našich nepříliš civilizovaných poměrech stále ještě většinou, a při závažných hlasováních je možné se na ni spolehnout; na Kořistkově ostravské schůzce s Dalíkem a Večerkem je mimořádně trapná právě její zbytečnost „od samého počátku“. V jednom směru je však stojednohlavá koalice skutečně zranitelnější: příliš mnoho hráčů je stále vystaveno pokušení strhnout na sebe pozornost kamer bez velké námahy. Stačí jen – třeba v souvislosti se schvalováním rozpočtu – prohodit, že dosud nejsem rozhodnut! Poslanec si může být jist, že před ním okamžitě vyraší celý trs mikrofonů, a někdy se poštěstí udělat i exkluzivní rozhovor pro noviny. Často trvá několik dní, než se vše zase uklidní a dovysvětlí, a případ zhltne spoustu času a energie, nemluvě o klidu na práci.

Mezi nešvary naší politiky patří však tento k těm nejmenším, a na svých patnáct minut slávy má beztak právo každý, dokonce i poslanec.

Martin Vrba