ARCHIV

Co s volbou prezidenta

Zásluhou vládní koalice se v posledních dnech letmo aktualizovala otázka, jak volit prezidenta. Koalice se vrací ke svému návrhu na přímou dvoukolovou volbu. Změna má minimální šanci na úspěch: bylo by třeba změnit ústavu, ale k tomu chybějí opoziční hlasy (obě opoziční strany říkají ano, jenže s tak silným "ale", že ten souhlas prakticky nic neznamená), a jednota nepanuje ani v nejsilnější vládní straně.

Zdá se, že problém volby ztratil svou někdejší politickou váhu. Prezident má v českém politickém systému mimořádnou úlohu. V době první republiky, národního státu "československého" národa, jehož soudržnost byla ohrožována početnými jinonárodními skupinami i česko-slovenským napětím, bylo třeba držet národní jádro pohromadě. Tuto integrující roli plnila v první řadě osobnost vůdce národa. České specifikum je, že to nebyl obdivovaný vojevůdce či profesionální politik, ale filozof, mudrc: funkce vůdce se spiritualizovala. Masaryk měl přitom v české společnosti přirozenou autoritu, danou jeho podílem na vzniku státu. Nicméně v důsledku to znamenalo, že česká demokracie byla zatížena autoritativními prvky. Je to trochu paradoxní: člověk, který v minulosti s velkým osobním nasazením, odvahou a jasnozřivostí a k malé radosti nacionalistické většiny problémy otvíral, je měl nyní přemosťovat. Což taky úspěšně činil.

Po listopadovém převratu se Václav Havel pokusil na tuto tradici navázat a úplně při tom selhal. Stát, kvůli poválečným etnickým čistkám a ruské anexi Podkarpatské Rusi podstatně míň disparátní než první republika, se přesto rozpadl. Z prezidenta-vůdce národa se stal prezident-vůdce opozice. Tato změna role byla pro labilní českou demokracii pozitivem. Havlova politická nemotornost (zejména disidentské pohrdání veřejností a snobské vzhlížení k mocným západního světa) se stala zárukou, že ve svých mocenských ambicích neuspěje. Prezident coby hlava opozice znamenal tedy pouze záruku, že se politická moc nakonec nesoustředí v jedněch rukách, pro což bohužel dosavadní způsob volby parlamentem vytváří jakési podmínky.

V době opoziční smlouvy byl prezident, podporován slabou opozicí, schopen zabránit tomu, aby si Zeman s Klausem rozchvátili stát. Toto vyvažování vlády a prezidenta jaksi suplovalo špatně fungující oddělení státních mocí v postkomunistickém systému. Tehdy také vznikl návrh, aby se legitimita prezidenta odvozovala z jiných zdrojů než legitimita vlády. Politické uspořádání, v němž je prezident vyvažující hlavou opozice, je však vratké a hlavně absurdní. Teď se situace mění. Klaus je rovněž hlavou opozice a v současné chvíli by pro něho vzhledem k jeho bezbřehému populismu bylo lepší, kdyby byl volen "lidem". On a ODS však mají nejspíš strach, že při dvoukolové volbě by se mohli Klausovi nepřátelé spojit, a pak patrně právem předpokládají, že v době příští prezidentské volby budou v parlamentu disponovat dostatečnou většinou. Rovněž koalice už zjevně nemá o přímou volbu opravdový zájem: nemá proti Klausovi koho postavit. Havel se, obdobně jako kdysi Michail Gorbačov, už odebral do politického podsvětí. Zdá se, že do budoucna nahradí politickou rovnováhu, spočívající na zápase mezi vládou a prezidentem, opět autoritativní model národního vůdce (není divu, že se prezidentovi tak líbí ve střední Asii!). Jedinou překážkou na této cestě je teď Klaus sám. Pokud se bude i do budoucna stejně vehementně plést do záležitostí ODS (a to bude, nic jiného neumí) a pokud se v ODS nenajde nikdo, kdo by se tomu z elementárního pudu sebezáchovy vzepřel, může to nakonec dosti výrazným způsobem poznamenat stranické preference.

Mladá fronta Dnes 13. září 2004