indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

6.7. - 11.9.2004

ARCHIV

Nejedná se o nic dramatického!

Ministr Svoboda ohlásil minulý týden na tiskové konferenci vstřícné gesto vůči českým občanům německé národnosti, kteří byli perzekvováni po roce 1945. Svou představu pak upřesnil v sobotním Právu v rozhovoru s Alexandrem Kramerem.

Ohlášení „gesta“ probíhá za velmi podezřelých okolností. Ministr ujišťuje, že má jít o nápravu případů, kdy byly nedůsledně aplikovány „tehdejší předpisy“ (rozuměj Benešovy dekrety). Jedná se o „malé gesto“, „symbolickou částku“, bude se to týkat jen pár, možná několik desítek lidí. Není to nic dramatického a nemá to nic společného s nějakou revizí poválečných poměrů. Nemáme se čeho bát. Už samy tyto připodělané útěšné řeči neslibují nic dobrého.

Ještě podezřelejší je nadšení, s jakým návrh přivítali fierlingerovci Laštůvka a Kavan a dlouholetý bojovník za suverenitu Č(SS)R v dresu (dříve Rudého) Práva Jan Kovařík. Budeme se prý moci vykázat gestem, které od nás požaduje německá strana.

Vymezení okruhu lidí, jehož se má „malé gesto“ týkat, je poměrně nejasné. Svoboda mluvil o těch, kteří osvědčili věrnost Československu, kteří nespolupracovali s nacisty, a taky o těch, co se činně zúčastnili odboje. Laštůvka, Kavan a Kovařík se drží při výkladu ministrových záměrů této poslední formulace, společné třem hlavním Benešovým dekretům, upravující postavení německých (a maďarských) „osob“. Praví se v nich, že výjimku mohou dostat osoby, které „se aktivně účastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky“ (dekret číslo 12), případně „osoby,které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně účastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“ (dekrety č. 33 a 108).

Jádrem Svobodovy iniciativy tedy má být nová, důslednější aplikace dekretů. Půjde opravdu o „malé gesto“. Drtivá většina těch, kterým bylo po válce dovoleno zůstat, byli buď nepostradatelní specialisté, jichž bylo zapotřebí k udržení provozu zkonfiskovaných průmyslových podniků a které pak po roce 1948 už nikomu nestálo za to vyhnat, jednak lidé, kterým nějaký jejich český soused z přátelství či dobré vůle dosvědčil, že jemu či někomu jinému pomohli. Těm bylo milostivě dovoleno zůstat, ale konfiskace, odvody z mezd, nucené práce a omezené příděly potravin je neminuly. „Osob“ takto postižených dnes u nás žije několik tisíc. Zato odboj, který by odpovídal znění dekretů, prakticky neexistoval. Čeští Němci nepovažovali ČSR za svůj stát, totalitní hitlerovská diktatura si velmi rychle a velmi brutálně poradila s těmi, kteří se s ní nechtěli smířit, a zahraniční německý odboj se až na několik politováníhodných individuí nikdy nesmířil s myšlenkou „transferu“, což se dá z dekretů vykládat jako velmi výrazná forma „nevěry“. Svobodova iniciativa by se mohla týkat nanejvýš několika německých komunistů, souputníků Bruno Köhlera a Karla Kreibicha, pokud vůbec ještě žijí. Němečtí odbojáři, kteří by vyhovovali kritériím českých nacionalistů, jsou reální asi tak jako jednorožec nebo pták Ohnivák.

Díky tomu žije v ČR skupina našich německých spoluobčanů, kteří jsou si s námi před zákonem o něco méně rovnější než my s nimi. Ani restituováni nebyli pořádně, a pokud se uvažuje o nějaké nápravě minulých křivd, děje se tak se spoustou nedůstojného vymlouvání a omlouvání. Nebylo by lepší je v rámci úsilí o přesnější a přísnější aplikaci Benešových dekretů taky vyhnat? Podle nich si to nepochybně zaslouží! A zůstali by odbojáři reální jako Lajos Bács. Ty bychom pak odškodnili (přesněji řečeno obdařili „gestem“).

Celá akce s „humanitárním gestem“ je pokrytecký tyátr. Předstírání dobré vůle tím, že se symbolicky odškodní skupina neexistujících občanů. Potřebujeme je k tomu, abychom sobě i světu dokázali, že Němci od nás nebyli vyháněni na základě kolektivní viny. Úsilí je to ovšem marné. Dekrety prohlásily za vinné všechny Němce bez rozdílu, a jedinci pak museli prokazovat svou nevinu před správním orgánem. To je mnohonásobné porušení zásad evropského práva.

Existuje ovšem jiné, poctivější řešení: k dekretům se nevracet a vyjít z toho, že všichni naši němečtí spoluobčané, kteří nejpozději v roce 1953 dostali československé státní občanství, pod ně prostě nespadají. A odškodnit je nikoli symbolicky, nýbrž jak se sluší a patří.

To v současné době ministr Svoboda není schopen prosadit, a těžko mu to vyčítat. Bylo by však mnohem poctivější, kdyby si to přiznal, řekl, že nemůže nic dělat, protože ke skutečnému řešení toho času chybí politická vůle, a simulaci „humanitárních gest“ nechal na Kavanovi, Laštůvkovi, Kovaříkovi a spol.

12. září 2004