indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

24.5. - 31.5.2004

ARCHIV

Nová forma amerického izolacionismu

Pozn.: V tomto článku, který jsem psal pro Mladou frontu Dnes, jsem provedl dodatečně několik úprav a opravenou verzi poslal do redakce v pondělí ráno. Bohužel se však někam zatoulala a místo ní vyšel původní, neopravený text. Uveřejňuji tedy definitivní verzi aspoň zde. BD.

S jídlem zjevně roste chuť. Bezprostředně po pádu komunismu se Jeffrey D. Sachs věnoval poradenství, jak změnit postkomunistické hospodářství v kapitalismus. Dnes se pokouší se expandovat do politické oblasti a rozšířit své služby na celou zeměkouli. To je můj základní dojem z článku „Směřování k barbarismu“, který vyšel 29. 5. v MfD. Tématem je americké barbarství, které nyní ohrožuje především arabský svět.

Irácká válka prý odhalila „falešnost rozdílu mezi „civilizovanými“ a „barbarskými“ národy. To je ovšem úplný nesmysl. Jsou společnosti civilizované a společnosti barbarské. Falešné je pouze věřit, že barbarství je vina, nikoli slabost, že barbarské společnosti nejsou schopné se civilizovat a že jim při tom nemůžeme a nemáme pomoci. Otázka je, jak. Je nebezpečné věřit (a to je myslím chyba Bushovy administrativy), že jsou hned a beze všeho schopné přijmout vymoženosti naší civilizace, které si naši předkové osvojovali stovky let, a že nejsou schopni jít vlastní cestou. Politický realismus velí neplést se do věcí, do nichž není nezbytné se plést, a hlídat si pouze základní parametry: aby nový pořádek v Iráku neznamenal pro Západ ohrožení a aby byl podstatně lidštější než ten Saddámův.

Podle pana Sachse „každá společnost je za jistých podmínek náchylná k propadnutí barbarismu“. Příklad, který uvádí, je nacistické Německo. Myslím, že by nemusel chodit tak daleko. Západní spojenci se v kataklysmatu druhé světové války nedokázali ubránit invazi barbarství, kterou rozpoutali nacisté: viz vyhlazovací nálety na civilní cíle, tu a tam nějaké to mučení německých zajatců a nakonec i souhlas s obrovskými masovými deportacemi německého obyvatelstva ve Stalinově části Evropy. Je otázka, nakolik se s tím dodnes vyrovnali. S mučením a ponižováním iráckých vězňů se vyrovnali promptně. Vzal bych to za ten lepší konec – pokrok je patrný na první pohled.

Průvodním jevem „propadání barbarství“ je prý „houževnatý lidský sklon dělit svět na „my“ versus „oni“ – a následně všechny s nálepkou „oni“ snížit na nelidskou úroveň. Násilí a nenávist vůči jiným je … důsledek strachu“. Tu je třeba říci, že mít občas strach je nejen lidské, ale dokonce i užitečné. Chyba Daladiera a Chamberlaina nespočívala v tom, že se Hitlera báli příliš, ale že se ho nebáli dost: věřili, že když mu předhodí ČSR, nechá je na pokoji. A USA se mají o co strachovat: když už o nic jiného, tedy o své bohatství, které přitahuje různé nenechavce. Je to triviální, ale je tomu tak. Základní otázka je, zda Američané dnes věří(stejně jako já), že ho nabyli legitimním způsobem. Pokud ne, Bůh s nimi.

A pokud jde o odmítnutí dělení na „my“ a „oni“, poslužme si opět analogií: západní Spojenci a Hitlerovo Německo. Pokud pod „oni“ rozumíme nacisty, je nepochybné, že na nelidskou úroveň se snížili sami. Chyby byla jen snižovat na tuto úroveň německý národ jako celek. Po válce to dělali docela renomovaní američtí žurnalisté, je tedy korektní se zlobit na nějakou paní z domácnosti, podnikatele na penzi nebo řidiče odtahového vozidla, že jim v rozhořčení nad podlou vraždou amerického rukojmího ujede huba?

Řešení, které pan Sachs navrhuje, je postavit USA pod mezinárodní kuratelu. Mezinárodní instituce a mezinárodní právo byly hluboce ovlivněny někdejší dohodou J. V. Stalina s F. D. Rooseveltem, na jejímž základě pak vznikla OSN a její základní dokumenty. Ty obsahují závazky zčásti reálné, zčásti docela ireálné. Vše spočívalo a spočívá dodnes na dohodě těch, kteří ty závazky hodlají dodržovat, s těmi, kteří je dodržovat nechtějí. Celý systém funguje tak, že ti, co je nedodržují, protože je dodržovat nechtějí, nutí ty, kteří je berou vážně, aby je dodržovali i tehdy, když to nejde. Což ty druhé smrtelně ohrožuje.

Smutné je, že američtí intelektuálové v situaci, kdy jejich vlast narazí na vážné problémy, propadají hysterii a kapitulantství. Je to jakási zastřená forma starého izolacionismu: co si budeme dělat problémy, „mezinárodní společenství“ to vyřídí za nás. To společenství, které už mnohokrát předvedlo, že se se skutečným nebezpečím pořádně vyrovnat nedokáže.

Mladá fronta Dnes 1. června 2004