ARCHIV

Proč mít křesťanství v evropské ústavě

Dan Drápal polemizuje v Mladé frontě dnes z 26. 5. 2004 s článkem Vladimíra Kučery, otištěným tamtéž 24. 5. Spor je o tom, má-li chystaná euroústava odkazovat na křesťanství (nikoli na Boha, jak sugeruje titulek, který je ovšem zřejmě redakčním dílem). S Danem Drápalem v politických záležitostech velmi často souhlasím, v této věci ovšem ne.

Stranou ponechávám otázku, zda má v současné době a mezinárodně politické situaci evropská ústava vůbec smysl. Obávám se že nikoli, a nejen proto, že by byla příliš obšírná: už sám spor o křesťanství v preambuli prozrazuje, že dosud chybí ve zcela podstatných věcech mezi členskými zeměmi EU základní konsensus, jaký existence podobné právní normy předpokládá. Uspěchaný pokus o formální přemostění podstatných rozdílů nadělá zpravidla víc škody než odklad a trpělivá práce v nižších patrech společné politiky.

Sama otázka, zda se Evropská unie právem „hlásí ke křesťanství“, mi nepřipadá úplně náležitá. EU nemá ambice být teokratickým státem nebo soustátím, ale uspořádáním, v němž se její obyvatelé, křesťané i ateisté (mj. i „sekulární humanisté“, které Drápal zmiňuje) budou pokoušet řešit své „časné věci“, každodenní politické trable. Ateistů a „sekulárních humanistů“ je v Evropě spousta a v ČR dokonce drtivá většina. Jakékoli společné státotvorné úsilí bez spolupráce křesťanů a těch ostatních je nemyslitelné. Rezignovat na tuto spolupráci by znamenalo rezignovat na státnost vůbec. Josef L. Hromádka kdysi horoval za spolupráci křesťanů s bolševiky, tohle by byl opačný extrém. „Sekulární humanista“ je taky bližní a má právo, aby byl v politických věcech brán v potaz.

Otázka odkazu na křesťanství v euroústavě není otázkou vyznání víry, ale poukazem na něco, z čeho v Evropě každé smysluplné politické úsilí vyrůstá a co tedy znamená jistý závazek i pro ty, kteří si tuhle vazbu neuvědomují nebo ji popírají. Proto si myslím, že česká vláda jednala správně, když se ještě před prvním římským jednáním o euroústavě rozhodla, že bude podporovat zmínku v preambuli o řecké filosofii, římském právu, křesťansko-židovských kořenech a osvícenství. Vymezuje terén, na němž může být smysluplnou spolupráce Evropanů (křesťanů i ateistů) v politických záležitostech.

Největší problém mám s otázkami, které Dan Drápal ve svém článku klade: je vůbec ten Kučera křesťan? Zdá se, že nikoli. Byla vůbec Evropa kdy křesťanská? Kdo je skutečný křesťan a kdo byl jen naočkován malou neškodnou dávkou křesťanství proti jeho skutečnému přijetí? Člověk se najednou ocitá v situaci, kdy by se měl jakoby před panem Drápalem ospravedlňovat. Když je to takto postaveno, nezbývá mi než prohlásit: já se za křesťana nepovažuji, já prostě křesťan jsem. A zda jsem hoden odpuštění, o tom rozhodne ten, kdo je k tomu jedině kompetentní.

Pan Drápal píše: „Při rozhovorech s muslimy je třeba stále znovu jim vysvětlovat, že současná pokleslá západní kultura má s Biblí a křesťanstvím opravdu hodně málo společného.“ Zdá se, že má jakousi potřebu evropské křesťanství před muslimy obhajovat. Vážím si jeho úsilí o opravdovost víry a mám pochopení pro odpor k intelektuálskému mudrování o křesťanských „hodnotách“, které zastírá její nedostatek. Ale stejně velký problém jako tato laxnost je pro křesťanství fundamentalismus. Křesťanský fundamentalismus se od fundamentalismu islámského nijak podstatně neliší. A je nakonec stejně bezbožný jako „sekulární humanismus“. Křesťanství a fundamentalismus jsou neslučitelné. A tam, kde se dotýká víra a politika, je třeba velmi dbát na to, aby nebyla překročena vlasová, ale zcela podstatná trhlina, která odděluje evangelisty a misionáře od těch, kteří nakonec třeba nechtě usilují jen o to, donutit své bližní až k pláči.

30. května 2004