ARCHIV

Socialismus je mrtev, ať žije socialismus!

Nedávný vstup Česka a dalších postkomunistických států do EU a výročí ukončení II. světové války jsou spojité nádoby. Druhá světová válka by nebyla bez nerozumného postoje Evropy k poraženému Německu po roce 1918 a bez nemorálního postoje v roce 1938, a EU by nebyla bez II. světové války. Náš zpozdilý vstup do EU je determinován jaltskou konferencí a postupimskou dohodou, neboť Evropa přistoupila na své vlastní rozdělení a ponechala nás s přispěním jistého doktora práv, který se zasloužil o stát, ve sféře Stalinova vlivu. Ještě dávno před koncem války snil Stalin svůj velký sen o tom, že si podmaní Evropu, že říše socialismu se bude táhnout od Beringovy úžiny až k Atlantiku, že říše kapitalistického zla bude jednou provždy vykořeněna, státy světové socialistické soustavy že se sjednotí v jednu otčinu a posléze se spojí snad celá zeměkoule. Čtyřicet let se sovětští vůdcové marně snažili onen sen naplnit, v třiapadesátém, šestapadesátém a osmašedesátém zle ztrestali rozvraceče socialismu v satelitních státech, ale nakonec se kremelské impérium zhroutilo a nastal tak faktický konec války, totiž jejich důsledků.

Říše vznikaly a zanikaly, ale rovněž metamorfovaly. Jedna zmizela, aby mohla vyrašit nová. Reálný socialismus je mrtev, ať žije demokratický socialismus! S pádem SSSR se Evropské společenství, druhy pouze hospodářské, počalo ideologizovat a političtí mágové spatřili ve snu sociálně spravedlivé impérium od Atlantiku snad až po Ural. Vznikla Unie, která vykazuje všechny znaky kolektivismu: společné předpisy, společná měna, společná hospodářská politika, společná zahraniční politika, společné zatykače, společná ústava, společné všechno. Kdo není s námi, je proti nám. Hned po rozpadu socialistického bloku v roce 1990 vplula nejprve bývalá NDR v náruč Spolkové republiky a tím hned do EU, jenomže to bylo málo. Co nedokázal Napoleon a Hitler po zlém, dokážeme my po dobrém, řekli si pánové u zeleného stolu. Hranice Odra-Nisa byla překročena za radostného jásotu obyvatelstva. Ne, že vás Říše pohltí, vy se k ní sami a rádi hezky přifaříte, tvrdili nám s úsměvem západoevropští sociální inženýři, kteří jakoby znali fígle českých hospodských: chceš-li uvařit dobrý guláš, přidej do něj trochu toho starého. A tak letos přibylo do levorukého evropského kotle osm států bývalé světové socialistické soustavy, neboť jejich obyvatelstvo má bohatou zkušenost, jíž může sociálnědemokratický superstát okořenit. Čechie má celkem bohatý rejstřík: skandály s policií, úplatky ve fotbale a téměř všude, kam se podíváš, politické hulvátství a politický analfabetismus, skandály v soudnictví, politický naivismus, xenofobii a další vydatné ingredience. Nadto si český socialistický vizionář Špidla pospíšil a přislíbil balkánským státům, že je pomůže přivést do spravedlivé Říše, protože druhdy jsme společně v jiné říši pobývali, tak proč by tomu dnes mělo být jinak. Problém je ovšem v tom, že zatímco americký melting-pot přetavil různé národy v jeden, protože se v něm počalo vařit na liduprázdných prériích, když mírumilovní evropští přistěhovalci nechali svou minulost za oceánem a původní obyvatelstvo Nového světa z křesťanské lásky k bližnímu takřka vyvraždili, v evropském hrnci to nebude tak jednoduché. Nikdo totiž nehodí svou starou vlast za hlavu, protože ji neopustí, a když ji náhodou opustí, nehodí za hlavu své národností vymezení či spíše omezení, začne handrkování kdo se v kotlíku víc přihřívá, kdo zůstal připálen nebo spíš napálen u dna, bratwurst se nesnese s polskou omáčkou a moravští brabci s bouillabaisse, nicméně a navzdory všemu se bude vařit dál a dál, takže hrozí jisté nebezpečí, že ze zamýšleného guláše vznikne starý dobrý Eintopf. Ale i to je možná cílem, když jednotnost, tedy ve všem, nemáte-li pruský kachní žaludek a jednotná strava vám nechutná, máte prostě smůlu.

Navzdory tomu všemu jsem eurooptimista. Jak praví Kohelét: „Generace přicházejí a generace odcházejí, ačkoliv země na věky trvá.“ Evropu ovládala říše římská, pokusil se ji ovládnout Napoleon, Vilém II., Hitler, Stalin. Na čas se to vždycky podařilo, ale ne na věky. Němci i čerstvě přistoupivší státy si ovšem z vlastní zkušenosti, kam až může vést národní či nadnárodní socialismus, jak vidno, moc poučení nevzali a na socialismus v nějaké jiné formě mnozí evropští občané věří doposud, o čemž svědčí vzestup preferencí levicových stran a je lhostejno, zda se transformovaly z bývalých komunistických stran východního bloku, nebo si ponechaly víceméně původní název jako Grebeníčkova KSČM. Jenomže člověk je tvor nepoučitelný a tak se zdá, že Evropa musí udělat další mrzutou zkušenost, aby pochopila, kudy cesta nevede. Ostatně dějiny jsou z valné části výčtem špatných rozhodnutí a pakliže chybovali evropští panovníci a politici ve stoletích přecházejících, jestliže se obyvatelstvo rozhodovalo v demokratických volbách mnohdy víc než hloupě, není důvod, aby jednadvacáté století dostalo v tomto punktu nějakou výjimku.

Pro odpůrce zmutovaného kolektivismu mám jednu radu: Individualisté všech zemí, spojte se!

David Jan Novotný