indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

19.4. - 24.4.2004

ARCHIV

Televizní divák je zajatcem přítomnosti

Jiří Suchý se kdysi kriticky vyjádřil o našich spoluobčanech, kteří na střechy svých domů instalují televizní antény a vedou pak od nich po fasádě kabel k některému z oken, aniž by doma měli příslušný přijímač; podle něho to dělají prospěcháři, co by rádi vzbudili ve svém okolí dojem, že mají doma televizi, a přitom si nechtějí kazit večery. Klasik nám tehdy neprozradil, zda tito potměšilci jdou ve své hře tak daleko, aby také platili měsíční koncesionářské poplatky.

Tato otázka je dnes bezpředmětnou: na vysílání veřejnoprávní televize budou nyní přispívat všichni, i ti, co žádný přijímač nevlastní. Jde totiž o všeobecně prospěšnou službu, neboť televize zajišťuje informovanost široké veřejnosti, čímž zvyšuje celkovou „kvalitu demokracie“. Považuji tento předpoklad za hluboce mylný.

Televize (a neříkám to snad pouze proto, že ji sám doma nemám) kvalitu „veřejného prostoru“ nejenže nezlepšuje, ale výrazně ji zhoršuje. Trochu připomíná náš vzdělávací systém: u přijímaček na vysoké školy vychází najevo, že někteří maturanti (!) vůbec nevědí, k čemu došlo v roce 1945. Příčina je zřejmá. Ve snaze na nic nezapomenout předestírají autoři „osnov“ před zmatené adolescenty bezbřehé množství událostí, faktů, faktíků i faktíčků, v kterém se i skutečné mezníky hravě ztratí a nikdo už je nenajde. Přesně totéž dělá dnes a denně televize, jenže tomu neříká „všeobecné vzdělání“, ale „zpravodajství“. I na diváka se valí události jedna za druhou, převratné, významné, méně významné i bezvýznamné, a každá se ztrácí v moři těch ostatních.

Na televizní zpravodajství se můžeme dívat každý den po celá desetiletí, aniž čemukoli porozumíme, takže celý efekt půjde nakonec zachytit jednoduchým poznatkem: pořád se něco děje. Právě to ale víme i bez televize.

Na rozdíl od policie nebo soudů, které bychom druhý den po jejich zrušení ještě rádi obnovili, nespočívá však moc tohoto média v jeho nepostradatelnosti. Moc televize je vytvářena každým, kdo ji dnes a denně sleduje, a skončila by ve chvíli, kdy by ji všichni vypnuli. Televize bude zkrátka důležitým médiem tak dlouho, dokud budeme všichni věřit, že je důležitým médiem.

Před více než sto lety se Nietzsche dokázal takto kousavě zeptat: „Co může šosák mínit historickými studiemi, pomáhajícími porozumět politické situaci, než četbu novin?“ Úvaha vskutku „nečasová“! Mohl by ji vyslovit i dnes, s nepatrnou obměnou: Co může náš současník mínit „zájmem o politiku“ než sledování televizních debat? Před-televizní myslitel Nietzsche navíc vůbec netušil, jaké neocenitelné možnosti poskytují noviny přes všechnu svoji obludnost. Čtenář novin si může kteroukoli větu přečíst znovu a pozorněji. Je možné položit vedle sebe dvoje různé noviny a v klidu porovnat jejich obsah. Noviny se archivují a lze se k nim tedy vrátit i po mnoha letech. Nic z toho televize neumožňuje. Je to „kontinuální médium“, což v normální řeči znamená „jde to furt pryč“. Z tohoto důvodu je poněkud scestné přirovnání televize k veřejné knihovně, které nám nedávno nabídl Jiří Peňás (LN, 2. 4. 2004).

Knihovna, srovnatelná snad se slušnou videopůjčovnou, nás nikdy nemůže zahlcovat přítomným okamžikem, kdežto televize nic jiného ani neumí, i kdyby si ji předplatili úplně všichni, včetně těch, co si nechtějí kazit večery.

Martin Vrba