ARCHIV

Nevolte krále, volte sultána!

Pod heslem "Nevolte šašky, volte krále" se v Praze minulý týden konala demonstrace českých roajalistů. Heslo je příliš bojovné, zejména se slovem "šašci" bych na jejich místě v duchu zásady nemluvit o provaze v domě oběšencově zacházel opatrněji. Je ovšem nepochybné, že jednu výhodu monarchie proti nynějšímu stavu má: problémy s nástupnictvím jsou díky dědičnému titulu při troše štěstí o hodně menší než ty, které zažíváme.

Zdá se, že u nás už delší dobu probíhá jakási nevyhlášená soutěž o to, kdo si vymyslí větší koninu. Události nemohou zůstat stranou a přicházejí s návrhem ještě radikálnějším a dokonalejším: nechť je Česká republika přetvořena na sultanát! Zmírňuje-li dědičné království problémy s nástupnictvím, sultanát je při slušně vybaveném sultánově harému odstraňuje prakticky na nulu. Pravda, vzniká opačný problém, jakýsi přebytek uchazečů a spory o legitimitu. Naši turečtí spojenci v NATO to ve své minulosti řešili rázně: v okamžiku, kdy nový sultán nastoupil na trůn, byli všichni jeho sourozenci povražděni. Protože však problémy s nástupnictvím jsou tu jen minimalizovány, nikoli zcela vyloučeny, přešla pak Osmanská říše na humánnější praxi: sourozenci byli zavřeni do jednoho pokoje, z něhož vedla cesta buď na trůn (v případě potřeby, ovšem velmi zřídkavé), nebo na hřbitov.

Český sultanát by mohl být jen východiskem k rozmachu ne nepodobnému meziválečné ČSR. Mohli bychom provést frontální útok na Osu zla, okupovat Maďarsko (snesli sultána sto padesát let, snesli by ho i teď) a Rakousko (napravili bychom tak osudové selhání Kara Mustafy z roku 1683). Tak by vznikla Osmanská říše národa českého. Anektovaná území bychom spravovali podle žhavého jádra našeho právního řádu, Benešových dekretů (otroctví se v sultanátech osvědčovalo) a Jan Zahradil by se mohl stát velkovezírem - konečně by se splnil jeho sen a mohl by jednat s Velkou Británií jako se zemí naší váhové kategorie.

Na sultánově standardě by ovšem nestálo "Pravda vítězí" (stejně to není pravda), ale např. "Alláh, sultán a otčina" (varianta na placákovské "Bůh, král a otčina"). Pokud by to naše ateistická veřejnost snesla.

České plebejství a čecháčkovství (k němuž se kdysi editor Událostí hrdě přihlásil jedním fejetonem) ovšem nestrpí, aby nám vládl nějaký Turek nebo Arab. Prvního sultána bychom si tedy zvolili ze svého středu, a mohli bychom k tomu po malé úpravě ústavy využít chystané prezidentské volby. Prvního sultána bychom si tedy zvolili ze svého středu, a mohli bychom k tomu po malé úpravě ústavy využít chystané prezidentské volby. Upozorňuji, že v případě sultána je rozhodující optický dojem. Proto, vážení čtenáři, přikládáme portréty kandidátů v sultánském. Posuďte sami, jak by se jako sultán vyjímal:

Sultán Václav I. Klaus
[otevře se do nového okna]

Sultán Petr I. Pithart
[otevře se do nového okna]

Sultán Jaroslav I. Bureš
[otevře se do nového okna]

Sultán Miroslav I. Kříženecký
[otevře se do nového okna]

12. ledna 2003