Evropský osud. O Češích, Maďarech, svobodě a babišismu aneb Vzpomínka na historika Csabu Kisse

ESEJ / Je mi teď už dost přes osmdesát let. Tedy věk, kdy je čas umřít. Pokud to zatím ještě nejde, člověk může aspoň psát nekrology za ty, kterým se mezitím umřít podařilo. Mně se poslední příležitost naskytla 23. července tohoto roku. V Budapešti zemřel můj přítel Csaba Gy. Kiss, vysokoškolský učitel. Jeho oborem a zájmem byly mimo jiné dějiny maďarské a šíře vzato středoevropské politické a kulturní dějiny. Znali jsme se někdy od sedmdesátých let minulého století a naše politické zájmy byly v moha ohledech podobné. Jak by ne, žili jsme oba v podobném prostředí a v podobné době, tj. v posledních letech ruského stalinského impéria a na jeho západním okraji.

Oba jsme změnu situace v roce 1989 chápali jako naději na návrat do civilizace, k níž jsme kdysi patřili – jistěže naději, která může být, jak to v této oblasti bývá, dosti často a snadno zmařena. V Maďarsku došlo k podobnému zklamání naposled v roce 1956, u nás o 12 let později.

Mezi Českem, resp. Československem na jedné a Maďarskem a Maďary na druhé straně nebyly vztahy zejména v devatenáctém a dvacátém století zvlášť idylické. Maďaři byli původně úspěšnější v provádění vlastní politické emancipace.  U nás se zprvu T. G. Masaryk snažil o jakési sblížení ve střední Evropě, ale během první světové války v době vzniku „ČSR“ i on například ve vztahu k Maďarsku přešel na politiku dosti konfrontační. Masarykův nástupce ve funkci prezidenta Edvard Beneš v tom v době druhé světové války pokračoval, a nakonec na skoro padesát let zavedl českou politiku neúmyslně, ale úspěšně na dalších skoro padesát let do ruské koloniální stáje (vzápětí nato pro jistotu zemřel).

Rozklad ruského stalinského impéria v 80. a 90. letech dvacátého století způsobil, že se v jeho západních koloniích, k nimž patřila i „ČSSR“ a „Maďarská lidová republika“, probouzela touha po návratu tam, kam jsme kdysi více či méně patřili. Šlo především o křesťanství a občanské svobody. A v souvislosti s tím vyvstala i otázka příští spolupráce. V minulosti k ní patřily čas od času taky více či méně divoké konflikty (Nezapomínejme přitom, že dokonce i na samotné Rusi se tu a tam někomu zastesklo po Evropě a byli by se chtěli polepšit a přidat. Výsledky však od počátku nebyly valné a ruští reformátoři si nakonec museli s lítostí připustit: myslili jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Bylo mi jich docela líto, byl bych jim v tom přál to nejlepší, ale zároveň jsem měl minimální chuť nechat se pro samu lítost od nich znovu sežrat, jako se tomu v naší vlasti stalo například v letech 1945–1948 či v roce 1968).

Přitom národy západní oblasti východní Evropy, jako například Češi a Maďaři, měli společného dost. Bohužel nejen v dobrém, ale i ve špatném. Například měli jsme chuť kritizovat a trestat sousedy, ale rádi jsme zapomínali na sebekritiku. Takže například úporná bojovnost českých husitů, na niž býváme tolik hrdi, nám dávala snadno zapomenout na ukrutnost, v níž svého času ve střední Evropě nijak nezaostávali za ostatními, spíš naopak. Problém je, že například toho my Češi a Maďaři o sobě navzájem málo víme. Zvlášť významně my Češi. Měli bychom s tím něco dělat. Dozvíme se přitom chtě nechtě i něco o sobě samých. Kontakty s mým přítelem Csabou Gy. Kissem byly pro mne od počátku velkou pohnutkou a inspirací).

Moje kontakty s maďarským prostředím a s Maďary byly v mém dětství a v mládí poměrně skrovné. Souviselo to se zařazením české společnosti a českého státu po první světové válce.  Byli jsme šikovnou politikou našich vůdčích osobností připočteni k vítězům, kdežto na Maďary zbyla pozice víceméně poražených. Maďarský jazyk nám byl nesrozumitelný, pověst Maďarů v české veřejnosti víceméně nedobrá, české vědomosti o Maďarech poměrně chudé. V druhé světové válce se to vše ještě prohloubilo. Naše účast mezi vítězi nás poměrně rychle a na mnoho let zavlekla do trochu modernizovaného ruského středověku.

Tak se stalo mimo jiné i to, že moje první cesta za hranice mé vlasti v roce 1956 vedla s prázdninovým výletem gymnázia, kde jsem studoval, do Budapešti a k Balatonu. Byl to zážitek pozoruhodný a exotický: obrovské město (tehdy skoro dvakrát větší než Praha), děsivě poničené několika týdenní městskou bitvou. Rusové zvítězili a chovali se pak, jako to bylo za války u Rusů obvyklé (v roce 1956 to už naštěstí pominulo). Důsledkem pustošení byla všeobecná bída, ještě o hodně větší než u nás. Poznali jsme, čeho jsme byli v roce 1945 aspoň na čas a do jisté míry ušetřeni.

V maďarské společnosti byla na každém kroku cítit silná nespokojenost, která do pár měsíců přerostla v revoluci. Turisti našeho typu nebyli příliš vítáni. Bída měla i některé světlé stránky. Zatímco u nás se už běžně dostaly dlouhohrající desky domácí výroby, tam je museli dovážet – ze Západu. Bylo to drahé, ale kupovat je jakžtakž šlo. Prodavači v gramoobchodech uměli většinou německy, ale například já tenkrát ještě pořádně ne. A obával jsem se, že mne považují za ruského turistu, což v té době nebyla úplně příjemná situace. Příjemná byla jen budapešťská koupaliště.

Druhá část výletu se odehrávala u Balatonu. Tam se mi líbilo moc a líbí se mi tam i dnes.  Balaton považuji za rozumný kompromis mezi českými rybníky a Atlantickým oceánem a jezdil jsem tam moc rád, když jsem měl zrovna čas.

Pak uplynulo třicet let. První závan spravedlivějšího pohledu na Maďarsko mne ovanul na vysoké škole. Karlova univerzita pořádala prázdninová setkání studentů v Česku, a lehce cyničtí studentští organizátoři při té příležitosti konali neformální soutěže o nejkrásnější holky z pozvaných. Soutěž byla zajímavá. Byli přitom zváni i studenti z Finska (bylo to jaksi povoleno, Finsko přitom byla aspoň zčásti svobodná země) a z Maďarska. První místa v neoficiální soutěži pravidelně zaujímaly Finky a Maďarky. Zejména Maďarky velmi často nabourávaly české buranské představy o polovičních Cikánkách a znamenaly přesun od českého nadutého pseudoevropanství k evropskému normálu (za toto extempore se omlouvám, ale nějak mi to nedalo a musel jsem to napsat). A bylo to tak trochu předznamenání posunu od české pseudosvětové nadutosti ke skromnější realitě.

Nechci nijak dehonestovat český protikomunistický odboj (sám jsem se na něm zčásti podílel), ale bylo to pracné a výsledky byly poměrně skrovné. Ale po letech dosti ohavného kádárovského teroru dostala nezávislá inteligence v Maďarsku postupně větší prostor, než tomu bylo u nás. A vůbec, i veřejný prostor se pomalu, ale zřetelně otvíral a nebylo úplně těžké s lidmi aktivními „v neformálním prostoru“ navázat kontakt. Tak jsem se seznámil s lidmi z okruhu, k němuž patřil i Csaba Kiss). Bolševické impérium se hroutilo i v politické rovině, mně sice nakonec „husákovci“ zkonfiskovali pas, ale bylo to jen na necelý rok, pak zase zkonfiskovali je.

A když jsme s přáteli uspořádali zjevně „ilegální“ sekání s polskými senátory, zvolenými legálně a svobodně do polského parlamentu, StB se už neodvážila proti neformální veřejné diskusi s nimi zasáhnout. Byla to jakási neoficiální, ale účinná pomoc a neformální podpora. Spontánně se tak rozšiřovala sféra legality nás a záhy skončil policejní útlak i u nás v Československu. Zpožděně za tuto bezděčnou pomoc děkuji.

Svoboda byla tehdy v Maďarsku cítit už na každém kroku. Taky ve výkladních skříních obchodů, nabídkou zboží atd. Byl jsem například svědkem toho, jak nádražní zřízenkyně v profesi, které se u nás neformálně říkalo „hajzlbába“ s huronským řevem vyhnala uniformovaného ruského vojáka, co se pokoušel vniknout na dámské oddělení WC. (V Maďarsku byly tehdy jako u nás ruské vojenské jednotky). Vyklidil pole beze všeho dalšího a bylo mi ho líto, zjevně neznal jazyk ani latinské písmo. Ale zároveň to byl i pro nás z „ČSSR“ signál, že přicházejí lepší časy.

Nastaly rychle, o vánocích 1989 jsme už vlastně měli svobodu do té doby nevídanou. Otevřely se hranice, otevřely se redakce novin, otevřely se katedry na vysokých školách, které pro špatně zapsané jako pro přednášející byly zavřené, atd. Šlo to jako po másle. Zatímco za „normalizace“ jsem se bez velkého úsilí octl na ulici a fakticky u lopaty, nyní, od konce roku 1989, jsem se většinou bez velkého úsilí pohyboval zase opačným směrem. A splnily se mi tři přání mých pubertálních let: mohl jsem publikovat v médiích včetně televize a rozhlasu, učit na vysoké škole a vydávat knížky. Všechna tato polodětská přání se naplnila. Co si člověk může přát víc?

Na druhé straně, nikdy jsem si nepřál zaujímat nějaké významné politické postavení, moc na to nemám. Taky jsem po převratu měl co dohánět ve vzdělání včetně znalosti jazyků. Problém byl jen v tom, že jakmile jsem to nejdůležitější dohnal, spadl jsem jednak do důchodového věku a jednak do ohavného a kuriozního období, kterému se jednoduše říká babišismus. Svoboda, kterou jsme získali v roce 1989, nám byla zase tak trochu odebrána. Dost jsme si jí nevážili a zpátky ji budeme získávat jen velmi těžce. Tak to v našich končinách chodí. Takže kloudného výsledku se tentokrát už určitě nedožiju. Přesto je nutné o něj usilovat.

A co říci závěrem? To hlavní, co nám chybí, je sebereflexe. To je úkol do budoucna. Snad se nám to jednou povede, snažme se.

Napsáno v dni pamětného ostudného výročí 21. srpna 1968; tentokrát není sice kulaté, ale přesto bychom na ně neměli zapomínat.

23.8.2025