Dvě kauzy: Babišova kniha a Žlutý baron

Skoro ve všech novinách a na všech serverech se včera (tj. ve středu) objevila zpráva o tom, že Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí zahájil správní řízení s hnutím ANO. Jde o to, že kniha Andreje Babiše „O čem sním, když náhodou spím“ nebyla označena povinnou informací o zadavateli a uživateli. Hnutí se proto mohlo dopustit přestupku. Povinné označení však údajně chybí jen u prvního a druhého výtisku knihy, tj. asi u desetiny celkového nákladu. Hnutí podle svého mluvčího záležitost řeší a s dohledovým orgánem komunikuje. Sláva.

Skoro nikde se ovšem nepsalo a nepíše o tom, že správní řízení už od konce srpna probíhá se spolkem Svoboda projevu, v němž jsou účastni mj. šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka a jeho redakční kolegyně Zuzana Vlasatá. Já jsem se tomu případu věnoval už včera, dnes bych to rád ještě krapet upřesnil, mj. i proto, že zrovna dnes řízení pokračuje.

Spolek Svoboda projevu se měl zúčastnit volební kampaně bez předchozí registrace tím, že zveřejnil v novinách formou inzerce pozvánky na besedy, jež se od května do července konaly po celé republice. Besedy byly spojeny s prezentací knihy Žlutý baron a s promítáním filmu Selský rozum. Inzerce v novinách i to, co se objevilo na webových stránkách www.zlutybaron.cz, mělo naplňovat znaky volební kampaně. Navíc spolek bez registrace vylepil plakáty s „kampaní“ Žlutý baron.

Dnes mají v rámci řízení proběhnout další úkony. Obvinění mají možnost se vyjádřit k podkladům pro rozhodnutí Úřadu.

Oba případy, ten, o němž se píše, i ten, o němž se nepíše, se od sebe ovšem podstatně liší. V tom prvním Úřad vede správní řízení s politickou stranou. Je zjevné, kdo vede kampaň (silné hnutí, účastnící se volební soutěže), propaguje samo sebe, což je jeho výsostné právo. To, že jde o volební kampaň, neproblematizuje ani ono samo, a problém je jen, že nesplnilo určité formality. O zákonné úpravě, provedené v té části zákona č. 322/2016 Sb., která se týká politických stran, je jistě možné diskutovat (zákon samozřejmě platí), ale tak, jako lze diskutovat o každém zákonu.

Druhý případ, ten, o němž se nepíše, případ „Svoboda projevu“ (Vlasáková, Patočka) se týká „fyzické nebo právnické osoby, která se hodlá účastnit volební kampaně bez vědomí kandidující strany, politického hnutí nebo koalice, jejich kandidáta či nezávislého kandidáta“ (§16, odst. 2 novelizovaného zákona o volbách do Parlamentu ČR). Volební kampaní se přitom podle §16, odst. 1 rozumí „jakákoliv propagace kandidující politické strany, politického hnutí“ atp., „zejména veřejné oznámení určené na jejich podporu anebo sloužící v jejich prospěch, včetně jakékoliv doprovodné akce, za které se poskytne nebo obvykle poskytuje úplata“. Za volební kampaň se přitom považuje i sdělení v neprospěch jiné kandidující politické strany atp. Taková osoba má podle zákona povinnost se u Úřadu registrovat. Na případu „Svobody projevu“ se jasně projevují obrovské slabiny těchto formulací. Pan Patočka s paní Vlasatou připravovali delší dobu knihu a podíleli se na filmu k velmi aktuálnímu tématu. Když bylo obojí hotovo, chtěli ho naprosto běžným, standardním způsobem představit veřejnosti, jak se to u knížek a filmů dělá. A najednou by to půl roku nemělo jít bez toho, že by se dobrovolně přihlásili do volební kampaně, jejíž součástí nejsou, a podrobili se úředním procedurám, představujícím „nepřiměřenou zátěž“ (šťastná, protože slušná formulace z důvodové zprávy k novele volebních zákonů). Takovým výkladem zákona se vytváří z ničeho nic půlroční období, v němž se každá kritika politiků (některých) úředně vydává za volební kampaň.

Samozřejmě, dá se namítnout, že formulace zákona umožňují i takový výklad, který by společenskou kritiku jako je ta Vlasaté a Patočkova, nepenalizoval. Jenže k něčemu podobnému se za prvé Úřad zjevně ani náhodou nechystá, a za druhé, formulace zákona by neměla být tak fatálním způsobem závislá na dobré vůli toho, kdo je povolán jej aplikovat.

A na závěr: nemyslím si, že chyba je jen v zákonodárcích, kteří podlehli politickému nátlaku vydali mimořádný zmetek. A nemyslím si, že chyba je jen v Úřadu, na Úřad byla naložena tíha, kterou žádný úřad nemůže unést, zvlášť v tak destabilizované a tím nejhorším těhotné době, jako jsou měsíce, které teď prožíváme. Chyba je především v prohnilé české žurnalistice a v prohnilých českých žurnalistech, kteří strkají hlavu do písku a okázale kašlou na svou povinnost zaskočit tam, kde politici a Úřady selhávají. Nemají se přitom na co vymlouvat, zatím jim v tom nikdo ani trochu nebrání.

21. září 2017