indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

29.5. -4.6. 2017

Zdravotní stav prezidenta je problém, ale ne ten hlavní

Česká média zdokumentovala na naše poměry pečlivě výpadky prezidenta Zemana při jeho návštěvě Číny a Vietnamu. Člověk, který v této zemi už leccos zažil, se jen těžko brání jistým reminiscencím: vzpomene si například na to, jak sovětská televize kdysi představila divákům, jak odvolil předposlední generální tajemník KSSS Černěnko. Taky nevypadal příliš dobře. A vzpomene si na prezidenta ČSSR Ludvíka Svobodu: když v letech 1968-9 splnil svou nevábnou historickou úlohu, dostal se do dlouhé a vleklé zdravotní krize, ať už spontánní, nebo řízené, nebo (nejspíše) obojí. Český lid (jen ústně, v novinách a elektronických médiích to už nešlo) reagoval zlomyslnou variací na zprávy TASS o vypuštěných ruských družicích: „Zpráva o zdravotním stavu prezidenta republiky: všechny přístroje fungují normálně.“

K tomu je třeba hned připojit několik poznámek: za prvé - zprávu o zdravotním stavu prezidenta nyní nepodala ani agentura, ani lékařské koncilium, ale sám prezident osobně. Za druhé, prezident je zjevně vážně nemocný člověk. Dělat si legraci z vážně nemocného člověka je laciné a nevhodné (je to taky můj bližní, musím si to pořád připomínat). Za třetí: to, že někdo z funkce případně odejde, není vůbec žádný důvod k radosti nebo naději. Vzpomeňme si jen, jak kdysi spousta hlupáků v Praze oslavovala „vynášením Morany“ odchod Václava Klause z prezidentské funkce. Ti lidé si vůbec nevšimli, že jeho nástupce je zcela zjevně ještě horší. Oslavovat je třeba toho, kdo přijde (pokud to jde), ne toho, kdo odchází. Politicky a lidsky smrtelní jsme všichni.

Další a ještě významnější věc je, že zdravotní problémy prezidenta Zemana jsou jistě problém, ale ani náhodou ne ten hlavní, který s jeho osobou souvisí. Naopak: na úpornosti, s jakou se zuby nehty drží své funkce a své politické linie, je něco skoro obdivuhodného – jen by si ta vytrvalost zasloužila, kdyby byla spjata s nějakou lepší věcí. To, oč mu jde, jeho zahraničně politická iniciativa, je pokus o vysvobození České republiky z přílišné závislosti na demokratickém Západu, o vyvážení, díky němuž se naše země octne v jakémsi blaženém stavu beztíže (z nedorozumění se tomu říká „suverenita“). „Suverenita“ trvá, stejně jako nasimulovaná beztíže v letadle, poměrně krátkou dobu. Pak následuje obyčejně pád na tvrdé a nevábné smetiště, kterým jsme dosavadní gravitaci (např. EU, NATO ap.) chtěli vyvažovat. Máme s tím ostatně jisté historické zkušenosti.

Prezident (a není sám) se pokouší vyvažovat především Čínou. „Hedvábná stezka“ je pokus o invazi do Evropy s lidskou tváří. Je svým způsobem pochopitelné, že to Čína dělá, je konec konců supervelmoc. Zároveň to je supervelmoc takového typu, že je třeba být k podobným iniciativám velmi ostražitý. Prezident dále vyvažuje Západ Vietnamem, Kyrgyzstánem, Uzbekistánem a Kazachstánem. A ovšem i Ruskem, to bylo při nynější cestě v pozadí, ale v Zemanově strategii hraje klíčovou roli.

Za zmínka stojí i jeho doprovod. Na prvním místě podnikatel a bývalý velitel tankové divize v bolševické ČSSR Zdeněk Zbytek, který se proslavil legračním nasimulovaným pokusem o vojenský převrat v listopadu 1989. Je správné, že za to nebyl souzen, společenská nebezpečnost jeho jednání byla v podstatě nulová. Zároveň je správné, že ho ministr Dobrovský vyhodil z armády. Pan Zbytek dnes říká, že mu to vlastně udělalo dobře. Jsem velmi rád, že se s ním shodnu aspoň v něčem: mně to tehdy udělalo dobře taky.

Zahraniční politika, kterou svými iniciativami vytváří prezident Zeman, je katastrofální. To je třeba vidět a říci. Zároveň je ovšem třeba vidět a říci, že prezident Zeman přitom není ani náhodou ten hlavní problém. Jeho možnosti jsou omezené a významu nabývají teprve v politickém kontextu, do něhož přicházejí a zapadají. Rozhodujícím hráčem na politické scéně není on, ale Andrej Babiš. Teď právě míří k rozhodujícímu vítězství v říjnových parlamentních volbách. Orientace na Kyrgyzstán atp. mu momentálně neleží zvlášť na srdci: proč taky, je pragmatik a evropská orientace má taky své výhody. Nechce hned a beze všeho zpřetrhat výhody vazeb se Západem. Avšak pobývání ve stavu beztíže, dejme tomu titovská zahraniční politika (podle jugoslávského diktátora Josipa Broze – Tita) mu tehdy, když to bude pragmaticky výhodné, taky nebude proti mysli. O to je nebezpečnější: taková politika znamená vždy a za všech okolností zásadní ohrožení státní bezpečnosti České republiky a upřednostnění dílčích, pragmatických a sobeckých zájmů před tím, čemu se vznešeně říká zájem vlasti. Když se rozjede, bude při ní Miloš Zeman při vší úctě nanejvýš jen tím, kdo podává maltu.

9. června 2017