ARCHIV

Timothy Garton Ash aneb technologie pomluvy

Zatímco Lidové noviny dávají přednost přízemnímu realistovi Henrymu Kissingerovi, je preferovaným autorem Mladé fronty Dnes podstatně košatější Timothy Garton Ash. Jeho poslední text (Bude válka? A že se na to vůbec ptáte!, MfD 20. 12. tr.) je krystalickou ukázkou žánru, jejž lze nejlépe označit jako „Řeč Marka Antonia nad Caesarovou mrtvolou“. Téma – USA a válka s Irákem – je ovšem choulostivé, otevřeně se zastávat Saddáma Husajna je velmi obtížné. A tak se britský esejista raději pohybuje v hájemství napůl vysloveného.

Vypadá to, že Američané si nechávají samy pro sebe důležité informace o iráckém zbrojním programu, které zjistily jejich tajné služby a které jsou důkladnější než to, co mohou na místě zjistit pozorovatelé OSN, a přihrají je OSN a široké světové veřejnosti v okamžiku, až budou potřebovat jejich podporu k započatému vojenskému úderu. Místo aby svěřili svůj osud do rukou OSN, kde sedí spousta Saddámových kamarádů a které je pověstné pohotovostí a operativností svých rozhodnutí. Zjevně jim nestačí reálná naděje, že se za pět let, po pětsetšedesátém sedmém vážném varování, OSN rozhoupá k akci a vyšle na irácké hranice četu po zuby ozbrojených nepálských horských myslivců, kteří ovšem budou mít na základě ruské a čínské demarše přísně zakázáno použít zbraně.

Dále: Američané si (Ash ovšem neříká, že bezdůvodně) stěžují na antiamerikanismus Evropanů, kteří jsou přesvědčeni, že Bush chce odvést pozornost od ekonomických problémů na domácí scéně, jde mu jen o iráckou ropu a o to, aby pomstil svého otce, jehož Saddám hodlal zavraždit, a klesl už tak hluboko, že hodlá pomáhat „Sharonovu“ Izraeli (na rozdíl od toho demokratického, Arafatova?) Není šprochu, aby v něm nebylo pravdy trochu.

Válečná hysterie panuje podle pana Ashe jen a jen ve Washingtonu. Bushovi lidé, podivíni, považují blížící se válku s Irákem za pouhou součást globální války proti terorismu. Pro tyto válečné štváče už konflikt započal. Zato prostí pracující v Kansasu a Missouri, zemědělském srdci Ameriky, jsou přesvědčeni, že Amerika není ve válce, a pokud ano, tak jen trochu. Rozdíl mezi Washingtonem a Kansasem je ovšem v tom, že jedno letadlo navigované teroristy spadlo na Pentagon. Kansas zůstal zatím ušetřen. A krajané pana Ashe byli v roce 1938 podobně jako ti Kansasané přesvědčeni, že stačí strčit Hitlerovi do tlamy jeden nepodařený státní útvar ve střední Evropě, a budou mít vystaráno. Ukázalo se, že to není tak jednoduché.

Pak si pan Ash trošičku protiřečí, ale to u nefalšovaného intelektuála nevadí, naopak. Když v osmdesátých letech strávil rok ve Washingtonu, připadal mu jako město odtržené od reality. Největší světové problémy (války, hladomor, nemoci, revoluce) zde byly probírány každý den při snídani, obědě i večeři, ale žádný z nich nijak neovlivňoval život lidí v luxusních kancelářích nebo na krásně vyhlížejících periferiích. Nikdo si neoblékl žíněné roucho, nevzal do ruky důtky a nevydal se na burcující kajícný pochod světem falešného blahobytu. Teprve po 11. září došlo ke vzniku traumatizujícího spojení otázek veřejného bezpečí a soukromí lidí. Autor chce zjevně naznačit, že globální starosti, ty, které působí tolik bezesných nocí humanistům, jako je český prezident, nebyly u Američanů zkrátka dost hluboké. Takže jim to vlastně patří.

Američané mají ovšem s Irákem dalekosáhlé plány, a nejenom s ním. Hodlají demokratizovat Irán a možná celý Střední východ. Přitom tak nějak zapomínají na Saudskou Arábii, která je taky nedemokratická až na půdu a navíc se většina z teroristů rekrutuje právě odtamtud. Američané nechtějí zkrátka předělat celý svět a vyléčit jeho neduhy. Skoro by vzniklo podezření, že jim nejde v první řadě o svobodu pro ubohý irácký lid a vůbec všechny trpící na zeměkouli, ale o jejich parciální sobecké zájmy. Nenaučili se zkrátka ještě dělat správnou imperialistickou, pardon globální politiku.

Naštěstí jsou tu ještě „Evropané“. Ti dobře vědí, co je válka. V šedesátých a sedmdesátých letech se statečně bili s bolševickou invazí ve Vietnamu, zatímco Američané netečně přihlíželi. Proto nejsou hr hr do nevyzkoušených projektů, chtěli by příštích pár let trávit čas přemýšlením o tom, jak je doplnit a co nejvíce vylepšit. Ve svém přemýšlení budou pouze čas od času rušeni žuchnutím nějakého toho sudu s plicní formou antraxu v práškovém tvaru na Piccadilly, Champs-Elysées nebo Alexanderplatz. Pokud se dají včas očkovat a Saddám nebude mít k dispozici nic lepšího, mohou doufat v klid ke tvořivé práci. O to větší, že na ni brzy zbudou v Evropě sami.

21. prosince 2002