ARCHIV

Prezidentova zpráva o stavu vlasti

Česká společnost klade na svého prezidenta velký nárok: má to být mudrc a věštec, a tyto vlastnosti musí projevit vždy na přelomu starého a nového roku. Nejdůstojnější by bylo, kdyby tak učinil o půlnoci a na Řípu, provázen tichým a monotónním mumláním bájných starců: v kulisách vlasteneckých a trochu strašidelných. Tradice však dala jeho každoročnímu vystoupení trochu civilnější podobu. Odehrává se v době, kdy se národ vzpamatovává ze silvestrovské opice, po slavnostních fanfárách; je obklopen stuhami, fábory a prápory; svou otcovskou povinnost vykonává vsedě či (nyní důstojněji) ve stoje.

Václav Klaus si neodpustil několik drobných provokací a dal svým tradičním kritikům lacinou šanci. Prohlásil, že minulý rok byl rokem bez mimořádných událostí. Zároveň řekl, že letos „dojde k ukončení formální svrchovanosti České republiky“. Ať už je to pravda nebo Klaus přehání, k „ukončení“ dojde v důsledku loňského referenda.Byl tedy loňský rok opravdu tak nemimořádný?

Se vznešeným a přísným výrazem ve tváři Ředitel České republiky pod pultíkem několikrát jemně kopl do kotníků Špidlu a jeho tým. Hovořil o rostoucím zadlužení země, o krizi ve zdravotnictví. O neefektivní práci soudů a o spektakulárních, leč neúčinných policejních akcích. Zdá se, že při vší snaze odlišit se od svého předchůdce nehodlá nic změnit na představě, že Hrad bude alternativním mocenským centrem, které posléze ovládne českou politiku. Proto si také hned na druhý den pozval na svůj zámek (náš prezident má jeden hrad a jeden zámek) na kartáč ministerského předsedu a spucoval ho - opět jemně - za to, že ho včas nekonzultuje. Dělá totéž, proti čemu se coby premiér za Havla právem tvrdě a úspěšně bránil. Špidla si to nechal líbit. Česká ústava má v tomto směru jakousi vadu. Prezidentsko-premiérské hrátky zvyšují chaos na politické scéně, podrývají efektivitu politických rozhodnutí a vážnost vlády coby odpovědného tvůrce každodenní praktické politiky.

Už to trochu relativizuje prezidentovo přesvědčení, že „žijeme v zemi, která je konzolidovaná a funkční“. Žijeme v zemi, kde se tradičně přetahuje o moc prezident (coby hlava opozice) s premiérem. V zemi, kde se od roku 1997 nepodařilo vygenerovat přesvědčivou vládní většinu. V zemi, kde každý pátý občan je stoupenec předlistopadového režimu. V zemi, kde značná část nejsilnější vládní strany jsou více či méně šikovně překabátění komunisté a stranickému vedení hrozí, že zůstane viset ve vzduchu, odtrženo od osudově rozdělené a rozhádané členské základny. Má to náš prezident zvláštní představy o konzolidovanosti.

Pokračujme ve výčtu Klausových útěšných iluzí: jsme prý součástí komunity demokratických a přátelských zemí. Podle předsedy nejsilnější opoziční strany a Klausova nástupce Topolánka je ovšem náš silný západní soused zároveň naším latentním nepřítelem. Komunita „přátelských zemí“ je od iráckého konfliktu osudově rozštěpena. Jde o zcela zásadní věc: má být sjednocená Evropa konkurencí Spojených států? Od odpovědi na tuto otázku přitom závisí bezpečnost naší země.

Proto je těžké sdílet prezidentův optimismus, s nímž tvrdí, že se nemusíme obávat žádných přímých vnějších ohrožení. Klaus zdůrazňuje, že naše svobodná společnost je nyní patnáctiletá. Patnáctiletá byla československá společnost v roce 1933, v roce Hitlerova nástupu k moci. Možná, že tenkrát měli taky dojem, že se nemáme čeho obávat, protože naši silní spojenci, Francie a Velká Británie, nás v případě potřeby ochrání. Nebezpečí tu přitom je, zviditelnilo se poprvé 11. září 2001, a je přinejmenším srovnatelné s Hitlerem.

To, že podle pana prezidenta „patříme k té šťastnější části světa“, není v této souvislosti zvlášť velká výhoda. Opravdu, patříme přesněji řečeno k té spokojenější a bohatší části světa, i když nám to většinou nedochází. Není to záviděníhodná pozice: Jsme jako tučná vonící jitrnice, zavěšená na niti nad čenichy hladových hafanů. Ochrání nás před nimi naše čtyři nadzvukové migy a třicet tanků? Ochrání nás Francie, hojící si velmocenské mindráky, a němečtí socialisté, kteří se k ní přidali, aby vyšli vstříc německému pacifismu, plodu špatně zreflektované dějinné zkušenosti? Podivné štěstí!

A konečně dvě velmi populistické prezidentovy teze. Hlavní hodnotou je zjevně svrchovanost, suverenita. Snad, pro malého, slabého, málo sebejistého člověka: „Já jsem suverén!“ V osobním životě i v životě společnosti jsou důležitější věci, kdy suverenita ztrácí své výlučné postavení: láska a loajalita. Těžko to ovšem vykládat např. člověku, který má rád jen sám sebe a loajalitu považuje za zbytečný balast.

„Zkusme jednat s partnery v EU jako rovný s rovným“, vybízí prezident Špidlu a jeho tým. Zlatá slova! Ve skutečnosti jsou jedni mocnější, druzí slabší. A pokud ti slabší chtějí provozovat efektivní politiku, musí svou slabost nějak zahrnout do rozmýšlení o tom, co je třeba udělat. To neznamená, že by nebylo třeba se někdy silnějšímu vzepřít. Jen je třeba vědět co to obnáší. Jinak může politik, přesvědčený o své bytostné rovnosti se světovou supervelmocí, napřed poučovat své silné partnery o tom, co si smějí a nesmějí dovolit, srovnávat jejich vojáky s ruskou okupační armádou, a pak, když zákonitě a nepřipraven dostane přes čenich, se pokoušet proniknout do Bílého domu okýnkem od světlíku.

Český prezident vyniká jednou základní schopností – umí se skoro ze všeho verbálně vykroutit. Předvedl to znovu v neděli v Sedmičce na Nově. Pokud bude vycházet z toho, co rozvinul ve svém novoročním projevu, dá se očekávat, že dřív nebo později nebude mít proti sobě oddanou a konsenzuální Janu Bobošíkovou, ale rozlícenou českou veřejnost, které teď věší dosti nestydatě bulíky na nos. Jenomže pak už bohužel bude pozdě. Pro nás pro všechny.

4. ledna 2004