Komentář k předchozímu dopisu

V následujících řádkách mi upřímně řečeno nejde o to s autorem dopisu polemizovat, nepovažuji to za vhodné ani za produktivní. Chtěl bych jen ten dopis podrobit rozboru, protože se mi zdá, že je v něm použito leccos, co se nyní u nás ozývá skoro ze všech stran a nepochybně se bude ozývat i nadále. Je to tedy aktuální.

V dopise se píše o někdejších zahraničních vlastnících českých médií. Nezajímal je prý obsah titulů, které vydávali, ale zisk. Důsledkem byla bulvarizace těch novin. Zároveň podporovali neoliberální projekty, ať už byl jejich hlasatelem kdokoli. Když se jim podnikání přestalo vyplácet, odešli. Prodali listy tomu, kdo dal nejvíc, bez ohledu na důsledky. Potud text dopisu. Je v tom sice jakýsi protimluv (nezajímal je obsah titulů, leč prosazovali neoliberální projekty), ale to není podstatné. Podstatné je, jde o podnikatele, kteří si hledí svého (to byli ti zahraniční), což vynikne např. ve srovnání s velkopodnikatelem v oboru médií, který je současně průmyslový magnát a čelný politik (předseda mohutné politické strany a zároveň ministr financí). O tom druhém se ovšem v dopise nepíše, je jen mlčky zahrnut jako jeden případ pod souhrnný pojem „domácí velkopodnikatelé“.

Pokud jde o „neoliberální projekty“, pozoruhodné je implicitní hodnocení, které v sobě nese to přídavné jméno. Například v šedesátých letech minulého století a pak za normalizace se používalo adjektivum „reakční“. „Reakční“ byl tehdy kdekdo. V době Václava Klause hrálo podobnou roli slovo „levičácký“. A později, ve změněné době, je vystřídal termín „neoliberální“. Ač se to na první pohled nezdá, mají společnou dvojznačnost, typickou už kdysi dávno pro marxovskou vědeckou terminologii: každé to slovo je zároveň terminus technicus a nadávka. Znamená taky tak trochu „smradlavý skunk“.

Pozoruhodný je i obrat „podporovali neoliberální koncepty, ať už byl jejich nositelem kdokoli“. Vychází se z toho, že nehodný „nositel“ devalvuje koncept, který nese. Obvyklejší představa je, že „hodnota“ nositele se odvozuje z konceptů, které „nese“.

A teď ta hlavní věc: z dopisu plyne, že se vlastně nic ažb tak dramatického neděje. Zahraniční vydavatelé prodali své podíly domácím velkopodnikatelům, „došlo k souběhu změny struktury trhu a uspořádání moci“, a to „demokraticky a svobodně“. „Média opustila neoliberální paradigmata“ a „nestala se ani o nic více seriózní, lepší, nebo naopak více povrchní, nekritická, bezzubá, a tak“. Přesto je někteří (Pan Šafr, Jandourek, Klvaňa, paní Tachecí a další, seznam je tedy takříkajíc otevřený, to je nadějné) kritizují. Vzniká otázka, proč to asi dělají.

Vysvětlení je prosté: jde o vesměs o lidi spjaté s předchozími vlastníky a jejich politickou orientací, které „realita“ připravila o výjimečné postavení (odešli, přesněji řečeno museli odejít, „byli odejiti“), a změna životního standardu a společenského vlivu se jim nelíbí. Přitom mají podíl na „zabití tuzemských médií při honbě za ziskem ve službách zahraničních médií“.

Takže text vrcholí otázkou: „Netušíte, kdo je platí?“

Nezbývá než konstatovat, že literární žánr, pod nějž rozebíraný text spadá, je pomluva.

15. února 2015