Namísto tiskové zprávy

Ukrajinská krize hýbe Evropou a světem už od počátku tohoto roku. V posledních několika týdnech se neobyčejně prohloubila. Rusko bez velkého odporu Západu a mezinárodních institucí uplatnilo svou mocenskou převahu a anektovalo Krym. Zároveň z ruského území a nepochybně za ruské podpory začala mohutná subverze ozbrojených bojůvek do nestabilního politického prostředí ukrajinského východu a jihovýchodu. Úmysl dostat Ukrajinu opět pod ruskou kuratelu čouhá z toho všeho jako šídlo z pytle. Česká politika projevovala a dosud projevuje v této situaci jakousi bohorovnou bezstarostnost. V rovině deklarací sice vláda Ukrajinu podpořila, ale to je asi tak všechno. Navíc je symptomatické, že náš premiér odmítl přítomnost amerických vojáků na českém území ještě dříve, než mu ji vůbec někdo stačil nabídnout, a že inaugurace nově zvoleného ukrajinského prezidenta se nezúčastnil ani jeden z nejvyšších ústavních činitelů (prezident, předseda Senátu, předseda PS PČR, premiér).

V české veřejnosti vládne, pokud jde o Ukrajinu, jakási pohrdavá lhostejnost, vysloveně proruské postoje přitom nejsou žádnou výjimkou.

Ukrajina bojuje za zachování své státní suverenity a potřebuje, abychom jí pomohli. Naším cílem by nemělo být dělat Ukrajincům v jejich zemi pořádek, a už vůbec ne ve spolupráci s těmi, kteří tam bezohledně uplatňují své velmocenské zájmy. Mělo by nám jít o to, aby se dodržovala budapešťská dohoda z roku 1994, v níž se tři velmoci, USA, Velká Británie a Ruská federace, zavázaly, že budou respektovat nezávislost a suverenitu Ukrajiny v jejích stávajících hranicích a že se zdrží hospodářského nátlaku nebo použití vojenské síly. Rusko obojí soustavně porušuje.

Proto vznikla před čtrnácti dny výzva „Nepomůžeme-li Ukrajině, zítra nikdo nepomůže nám“. Iniciátoři se obrátili na českou vládu a českou politickou reprezentaci, aby vzaly vážně svou politickou zodpovědnost za bezpečnost naší země a demokracii a lidská práva ve světě a jednoznačně se postavily na stranu nezávislé Ukrajiny.

K výzvě se nakonec přihlásilo 1924 občanů z celé republiky, mezi nimi řada známých osobností: např. nově zvolení poslanci Evropského parlamentu Luděk Niedermayer, Pavel Svoboda a Jaromír Štětina; publicisté Jiří Černý, Jefim Fištejn, Fedor Gál, Karel Pacner, Petr Placák, Jan Rejžek, Pavel Šafr; lidé, kteří se v minulém dvacetiletí významně podíleli na české diplomacii – bývalý ministr obrany ČSFR a český velvyslanec v Moskvě Luboš Dobrovský, někdejší velvyslanec ČR v USA a při OSN Martin Palouš, Jiří Schneider, v letech 2010-2014 první náměstek ministra zahraničí, dlouholetý český velvyslanec ve Varšavě a v Kyjevě Karel Štindl; historik Vilém Prečan, astronom Jiří Grygar, režisér a scénárista David Smoljak; poslanci PČR Marek Ženíšek a Daniel Korte. Shromažďování podpisů již skončilo.

To, že tyto mé řádky nakonec připomínají tiskovou zprávu, není nic bezděčného: ony ji totiž suplují. Když před patnácti měsíci vyzval nastupující prezident Zeman ve svém inauguračním projevu shromážděné ústavní a politické představitele, aby se k němu připojili v jeho boji s podstatnou částí českých médií, a přítomní ho odměnili bouřlivým potleskem, vyzvali jsme já a někteří další čelné ústavní činitele, aby se k žádosti pana prezidenta jasně a veřejně vyjádřili. Bylo nás tenkrát dohromady 93, z toho pár známých jmen. Během tří hodin poté, co jsme výzvu předali médiím, se objevila v internetových verzích všech velkých českých novin. Rok a něco poté už dokážou naši dnešní akci normalizovaná česká média skoro dokonale zatlouci. Musím tedy panu prezidentovi pogratulovat: vypadá to, že jeho boj byl zatím velmi úspěšný. Nechci nad tím lamentovat, jen konstatovat: jak se na tomto jednom dílčím případu jako na lakmusovém papírku ukazuje, česká média se během roku stala v určitém ohledu poněkud nefunkčními a bude nutné jim do budoucna systematicky vypomáhat jakousi občanskou samoobsluhou, něčím na způsob samizdatu. Dnes, v době internetu a sociálních sítí, by to nemělo být úplně nemožné.

Psáno pro Bubínek Revolver revue

Psáno pro Bubínek Revolver revue