Tak konečně ji máme!

Rozuměj vládu. Po úspěšných půlročních manévrech nezbylo prezidentovi než ji jmenovat. Svou nechuť dal najevo při jmenovacím ceremoniálu.

Jmenování vlády je závěrečným akordem Velké protikorupční revoluce, která zachvátila masy někdy předloni na jaře, loni přivodila nejprve zvolení Miloše Zemana prezidentem a pak smetla Nečasovu vládu (cosi jako pád Bastily). Vítězem není kupodivu ČSSD, která ji v zápase s „pravicí“ podnítila a živila, ale „nestandardní“ politické strany – KSČM (tak trochu), Okamurův Úsvit a hlavně a především Babišovo hnutí ANO. Tomu pan Sobotka vybojoval faktické vítězství, takže mu teď smí dělat premiéra.

Předchozí dvě parlamentní vlády – Topolánkova a Nečasova – představovaly vrchol politické nestability. Každý podle nátury buď s nadějemi nebo s neurotickým napětím čekal, „kdy to praskne“. Prasklo to několikrát, naposledy a definitivně loni. Jaké vyhlídky má ta Sobotkova? Právo i komentátoři Babišových listů vyjadřují radost nad tím, že po půlroční zemanovské epizodě máme konečně legitimní vládu, vzešlou z voleb. Chudák pan Sobotka musí proto zdůrazňovat, že hlavním ideovým úkolem jeho kabinetu je napravovat řádění pravice, nikoli panů Zemana a Rusnoka. Už to je trochu směšné.

Co mají společného strany nové vládní koalice? ČSSD je v našich poměrech dejme tomu standardní politická strana. Jejím ideovým zázemím je historický kompromis mezi demokracií a marx-leninismem. Zřejmě to souvisí s tím, v jaké době a jakou získaly průpravu její špičky. Nynější premiér (a tehdejší předseda strany) loni v létě správně tušil, že podporou Rusnokovi bourá parlamentní demokracii, ale neodolal pokušení. Teď sklízí odměnu.

Standardní stranou je taky KDU-ČSL. Má jen jednu zvláštnost – jakmile se někde vytvoří nějaká koalice, okamžitě do ní vleze. V tomto případě má k tomu ovšem pádný důvod, její lídři ho sami zformulovali: je tam hlavně proto, aby ji nevystřídal Okamura. Z toho ovšem taky plyne, že na ní až tak nezáleží – kdyby náhodou vypadla, on už ji někdo nahradí.

Záleží hlavně na Andreji Babišovi. Z čistě prakticky-technického hlediska je jeho ANO obdivuhodný útvar: mísí se v něm čelní manažeři ze soukromého i veřejného sektoru s různými celebritami (celebrity hrály hlavně roli volavek ve volební kampani). Docela to funguje. Program nemá žádný, což je výhoda, lze ho neustále upravovat podle toho, co si okolnosti žádají. Na pořád to nevydrží, na pár let určitě ano. Co přijde potom, na to raději nemyslet.

Současné mocenské konstelaci vévodí Zeman, Sobotka a Babiš. Za Sobotkou stojí formálně silná, ale vnitřně nahnilá ČSSD. Za Zemanem nestojí nikdo, zato je nesesaditelný. Babiš je nejsilnější. Nemají se rádi, ale zároveň jeden bez druhého a třetího vládnout nemohou. Parlament se tentokrát dokáže obrovitou většinou (ČSSD, KSČM, ANO, Úsvit, KDU-ČSL) dohodnout na lecčems. Určitě však ne na předčasných volbách. A tak budeme mít, milí čtenáři, pár let času na přemýšlení: stálo nám to všechno opravdu za to?

E15, 3. února 2013