O co přicházíme

Změna režimu, kterou prožíváme, je postupná. Představuje proces, jenž nazrával již delší dobu. V minulém roce došlo k jeho akceleraci, provázené prezidentskou volbou a pádem legitimní Nečasovy vlády jako výraznými milníky, avšak většina veřejnosti si probíhající změny buď neuvědomuje, nebo si myslí, že se jí netýkají. Až občané na svůj omyl přijdou, bude již pozdě.

Není proto od věci pokusit se o zachycení některých podstatných charakteristik systému, v němž jsme čtyřiadvacet let žili, a který – k nelibosti mnohých z nás – končí. K nelibosti proto, že nic lepšího nás v budoucnu nečeká. To lze tvrdit i přesto, že polistopadový režim měl mnoho vad. Převažovala však pozitiva, která je třeba připomínat a obhajovat. Na nich byla totiž demokracie z let 1989 - 2013 založena.

Polistopadové právo

V legislativní oblasti se předně jednalo o systém založený na hodnotové diskontinuitě s komunistickým právem. Jejím typickým projevem byla snaha o zmírnění následků některých křivd, jichž se komunistický režim dopustil. Rehabilitační a restituční zákonodárství, které bylo přijato, vycházelo z myšlenky, že se totalitní režim k určitým skupinám osob zachoval zvlášť nespravedlivě a tuto nespravedlnost je zapotřebí alespoň částečně napravit. Sledujeme-li současné aktivity vedoucí ke zpochybnění procesu církevních restitucí, musíme konstatovat, že se za nimi neskrývá nic jiného než přesvědčení, že totalitní stát konfiskoval majetek církví vlastně oprávněně.

Nechuť spravedlivě se vyrovnat s předlistopadovou minulostí je pak patrná nejen na faktické likvidaci ÚSTR, ale rovněž na zpochybňování lustračního zákona. Lustrace jsou přitom založeny na legitimním požadavku, uznávaném judikaturou Štrasburského i našeho Ústavního soudu, obrany demokracie proti těm, kdo proti ní jako představitelé totalitních struktur vystupovali. Selhali-li jednou, není záruka, že nezklamou opětovně. Zákon o státní službě, jímž mají být lustrační předpisy nahrazeny a k němuž mnozí upínají své naděje, pouze zvýší riziko rozkladu demokratického systému přímo zevnitř státní správy.

Demokratický právní stát však nevycházel pouze z negativního vymezení vůči svému totalitnímu předchůdci. Svým zákonodárstvím důsledně prováděl princip dělby moci, vystavěl parlamentní systém vlády a institucionálně zajistil nezávislost soudnictví. Vývoj posledních měsíců směřuje k podkopání těchto demokratických konstant: státní moc se koncentruje v několika málo rukou, role opozice je marginalizována a ústavní soudnictví je pečlivě formováno k obrazu nikomu neodpovědného prezidenta. Snahy o „rekonstrukci státu“, nerespektující některé základní požadavky demokratického uspořádání, jakými jsou volná soutěž politických stran či odvislost státní správy od politické moci, pouze podporují nastoupenou linii.

Významný legislativní projekt posledních let – pokus o reformu civilního práva – je provázen hlubokou nedůvěrou odborné i laické veřejnosti. I když není prost (jako žádné lidské dílo) chyb, přece jen představuje snahu o návrat k tradičním hodnotám v právních vztazích, které u nás ve vzdálené minulosti platily a na Západě platí dodnes. Lze předpokládat, že nastupující režim nebude mít zájem na tom, aby se tato pravidla v plné síle uplatnila. Byl by sám proti sobě.

Zahraniční politika

Zahraniční politika našeho demokratického státu byla založena na jasné přináležitosti k euroatlantickému společenství. Průvodními znaky této koncepce bylo nejen formální členství v NATO a EU, ale i faktická obrana zájmů západních demokracií tam, kde to bylo zapotřebí a kde mnozí váhali. To se týká účasti na vojenských misích v Iráku či v Afgánistánu nebo českého postoje v izraelsko-palestinském konfliktu. Bývalý, tj. polistopadový režim si tím ve světě získal odpovídající respekt.

Patrná byla rovněž snaha o navození dobrých vztahů s našimi nejbližšími sousedy. Vzhledem k pohnutému vývoji v soužití mezi národy Střední Evropy to však předpokládalo svobodnou diskusi o problémech, které zdejší národní společenství tíží. Mnohé se přitom – zejména ve vztazích k Německu a Rakousku – zanedbalo; důsledkem je, že česká politika je směrem na Západ zakotvena o dost méně pevně, než by bylo zdrávo.

Na zcela jiné koncepci je ovšem založena zahraniční politika „mnoha azimutů“, jejíž provádění lze očekávat od nastupujícího establishmentu. Vychází ve své podstatě z benešovské představy naší země jako mostu mezi Východem a Západem. Historická zkušenost, která nás poučuje v tom směru, že na západní straně onoho „mostu“ čtyřicet let zely ostnaté dráty, je buď ignorována, nebo zlehčována. Členství v EU není – vzhledem k její malé váze v mezinárodních vztazích – zárukou proti tomu, aby většina azimutů neukazovala do Moskvy. Právě normalizace vztahů (v tom nejhorším slova smyslu) s putinovským Ruskem představuje pro demokracii v naší zemi obrovské nebezpečí.

Demontáž demokracie

Demokracie je křehká věc, kterou je třeba bránit. Demontujeme-li několik jejích – možná nenápadných, avšak důležitých – součástek, ponenáhlu se zhroutí. To se stalo i s polistopadovým režimem, který si atribut „demokratický“ bezesporu zasloužil. Je střídán systémem, v němž právo neslouží za prostředek k dosažení spravedlnosti, nýbrž k posílení vlastní moci, a který nám bude namlouvat, že sdílíme zájmy s jiným civilizačním okruhem, než ke kterému (stále ještě) patříme.

Bohumil Dvořák