Pokračování debaty Událostí

1.2. - 21.4. 2013

Pokračování debaty Událostí

K příspěvku z minulého týden, Dobrý den.

Žádný problém s kritikou mého článku. Jen bych vysvětlil, že zapáchající žumpou nemám na mysli náš stát ale ODS ( ..... která právě nástup takové garnitury pod vedením ČSSD a jejich politické reprezentace umožnila ? ......) ve smyslu jejího rozkladu, což sic vyplývá z kontextu, ale uznávám, že ne úplně přesně. ODS takto vzato za žumpu považuji, za tím bych si stál. ODS totiž viním z toho že výkonem své svérázné politiky umožnila nástup socialistů typu Sobotka, Zeman a spol. (tím chci také naznačit, že nejsem odpůrcem SOC DEM v principu, ale v jejich dnešním praktickém provedení rozhodně ano).

Stejně tak za jisté nepochopení považuji Vaši kritiku přikládání ruky k dílu ... tady se jedná o přehnanou ikonu myšlenky -raději rychle ve volbách podpořit komunistické myšlení, ať to máme co nejdříve za sebou a lidi a zejména jejich tzv. pravicové strany procitnou, než v rámci hodnot, které i já vyznávám, dovolit jejich další prznění výkonem politiky typu ODS. To jest oč tu šlo.

S pozdravem L.Zdražil

K tomu jen ještě dvě poznámky. Nemohu se zbavit dojmu, že se zlobíte na ODS tak trochu proto, že jste do ní v minulosti investoval (na rozdíl od ČSSD, od té jste si asi nesliboval nic) jisté naděje a ona Vás zklamala. Chápu to, nejste sám. A že to souvisí s tím, že všichni jsme nějak zatíženi pojetím politiky jako třídního boje pravice s levicí jako se ztělesněním zla. ODS v boji s levicí selhala a proto si zaslouží mimořádné opovržení. To považuji za nevěcný pohled na současnou situaci, neumožňuje vidět dvě podstatné věci: za prvé, ODS a ČSSD jsou jedna za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou. Za druhé, Obě ty strany se verbálně hlásí k demokracii, v našem, tj, západním pojetí. A tak je od nich především třeba v konkrétních věcech důrazně požadovat, aby se podle toho chovaly. Aby dostály svým povinnostem. A ne buď jednu, nebo druhou považovat za žumpu. Daly se na vojnu, musí bojovat. A zde bych chtěl zdůraznit: povinnost občanských iniciativ, které by dnes měly vznikat, je, aby pro počátek dělaly právě tohle. Jako východisko k další aktivitě. Dovolte mi srovnání: Charta 77 (kterou jsem kdysi podepsal) byla pochopitelnou reakcí na obludnou drzost bolševického režimu: rozhodl se formálně včlenit do svého právního řádu dokumenty OSN o občanských právech, samozřejmě s tím, že je ani náhodou nehodlá dodržovat (nemohl, bylo by ho to do měsíce zničilo). Nabídla tedy režimu spolupráci v uplatňování těchto zásad. Bylo to pokrytecké, režim je dodržovat nemohl. A nebylo to z politického hlediska realistické (to je jakási moje pozdní sebekritika, tím nechci říci, že se nemělo nebo nedalo dělat nic). Dnes je situace jiná a lepší, ODS i ČSSD (a taky ostatní demokratické parlamentní strany, které nechci vynechávat) zásady, k nimž se hlásí, v konkrétních případech dodržovat mohou a hlavně dodržovat by je měly, protože se k tomu obě verbálně přihlásily. Samozřejmě, budou to dělat tehdy, když si o to někdo řekne, a to tak, že ho bude slyšet. To, o co mi jde, není platforma pro „pravičáky“ (a ovšem ani platforma pro levičáky), ale platforma pro demokraty. K tomu je zapotřebí dvou věcí: za prvé, vědět, o co si říci. Za druhé: zařídit si, aby ti, co si o to říkají, byli slyšet. Z čehož plyne, musí k tomu být jakási aspoň minimální institucionální základna. Tohle považuji pro další debatu na Událostech, pokud ještě proběhne, za zcela zásadní. Zdraví Doležal

P.S. Přiznám se, že mám občas dojem (zčásti jistě nespravedlivý), že nesmiřitelný boj pravice s levicí a naopak si vymyslili darebáci, kterým jde o to, odbourat demokracii, protože je příliš náročná k provozování a nevhodná kezneužití pro osobní prospěch.

Vážený pane Doležale,

Děkuji za inspirativní výchozí text a za nabídku prostoru k diskusi o našich důležitých politických problémech.

Ještě než se začnu věnovat tomuto textu, chtěl bych se na chvilku zastavit u Vašich kritických poznámek na adresu tykadlového řidiče, kuličkového atentátníka a organizátorů vynášení Morany. Nijak je osobně neznám ani neobdivuji, vidím však v jejich případech i jistá pozitiva. V případě tykadel se ukázal velice podivný fakt, že obviněného mohla bez problému soudit manželka jednoho z otykadlovaných. Případ chrastavského atentátu zase ukazuje minimálně na prostomyslnost aktéra. Při aktivnější ochrance mohl být klidně zastřelen. Díky němu nás však M. Zeman obohatil o softvérové kuličky. A úlevný obřad vynášení Morany se může hodit i po 5ti letech a doufejme, že i v budoucnosti se obejde bez obušků. Ani ten „hysterický boj proti korupci“ by mi tak nevadil, kdyby k něčemu vedl. Je ovšem pravda, že už samotný termín „boj“ zní podezřele marxisticko-propagandisticky. Mimochodem i na oněch slavných třech bojových frontách v inauguračním projevu M. Zemana.

K textu:

Ad I)

Také mám obavy z téměř jistého, byť demokraticky vzniklého (ale to byl i Hitlerův, do jisté míry i Gottwaldův) mocenského monopolu Poslanecká sněmovna – Senát - Ústavní soud + samozřejmě prezident + pravděpodobně vláda. Je zde zřejmě patrná jedna z potenciálně autodestrukčních slabin demokracie. Myslím, že hrozbu jste celkem přesně popsal. Schůdné, konkrétní a komplexní řešení obrany mě však zatím nenapadá. Ale bude možná někde v základním vybalancování moci, počtu politických stran, institucí a občanské společnosti, snad i ve snaze o prosazení více prvků přímé demokracie a snadnějšího vzniku politických stran.

Ad II)

O p. Smetanovi a p. Vondroušovi jsem se již zmínil výše. Zatím bych je, i s vynašeči Morany, řadil spíše k více či méně inteligentním vtipálkům, než k reálnému nebezpečí. To ostatně podle BIS nepředstavuje v posledních měsících dokonce ani M. Zemanův nepřítel číslo 2., tj. „neofašistické bojůvky“. Větší nebezpečí vidím v oživování členů a agentů StB i mimo KSČM (např. v kampani M. Zemana). Politická hysterie a nenávist jsou ovšem opravdu nebezpečné. Selhávání politiky, nebo spíše politiků a chabé politické kultury a morálky obecně, při smiřování konfliktů je také smutným faktem. Politici je často naopak vyvolávají, např. „barikády“ a snaha o diskreditaci, pomlouvání a „boj“ proti různým skupinám obyvatel u V. Klause a M. Zemana. Je ovšem další z kruciálních otázek demokracie, zda není lepší politický pat, nežli jednostranný mocenský monopol.

Ad III)

Také patřím k oné 18% minoritě, i když si nejsem tak jistý, zda je tento „režim“ skutečně ve všech svých prakticky existujících základech dobrý. Zde bychom asi pro přesnější určení museli rozlišovat minimálně mezi teoretickými principy demokracie, konkrétními institucemi a zákony, a případně i politickým, sociálním a ekonomickým systémem. Tady je někde i to špatně přehledné propagandistické bojiště mezi bolševiky vydávajícími demokracii za kapitalismus a oligarchy, kteří vydávají za demokracii své mafiánské mocensko-ekonomické substruktury. Legislativní zakotvení občanských svobod je určitě pozitivní. O nezávislosti justice by však, dle mého názoru, šlo s úspěchem pochybovat. Prakticky jsme právní kontinuitou přejali bolševické právo i soudce, kteří dodnes v mnoha případech fungují. Podobné to bylo a je i ve vedení mnoha podniků a obchodních institucí.

Mezinárodní postavení naší země sice zatím stabilizuje naše členství v NATO a EU. Ale jistě není náhodné, že propaganda komunistů je zaměřena právě proti oběma těmto svazkům a do jisté míry, především pokud jde o EU (ale nejen o ni) se k ní přidávají i další „národovci“ typu V. Klause apod., takže se zde (a nejen zde) „levý“ extrém dojemně překrývá s „pravým“.

Ad IV)

Co se týče užitečnosti stávajících politických stran při obraně, neřkuli rozvoji, demokracie, naprosto sdílím Vaši skepsi. Bylo by samozřejmě užitečné (i když je to krajně nepravděpodobné), kdyby po možném rozpadu obou největších stran vznikly na jejich místě kvalitnější životaschopná uskupení, která budou mít demokracii kromě v názvu i v náplni své práce. Trochu zajímavosti do mezipartajních vztahů vnesl před několika dny kupodivu p. Hašek, který celkem otevřeně varoval před vládnutím s komunisty vzhledem k jejich obsazování funkcí estébáky a vojenskými politruky a řekl, že by upřednostnil vládu s lidovci a zelenými, kdyby se ovšem dostali do Sněmovny. Možná by pomohlo snížit např. procento pro vstup strany do Sněmovny, nebo změna volebních pravidel směrem k vyšší míře rozhodování občanů (to má zatím v programu např. i ne příliš čitelná SPOZ, uvidíme jak dlouho to tam vydrží).

Ad V)

Další důležitá otázka: Co lze dělat v politice bez politické strany? Líbí se mi Váš nápad a obdivuji se Vašemu rozhodnutí, zkusit něco dělat alespoň minimalisticky pomocí internetu. Pokud jde o Vámi zmiňovaný „ideový svorník“, event. politický program, naší společnosti a jeho konkrétní obsah, nejsem si jím (kromě TGM) příliš jistý. Dokonce mám pocit, že je někdy ono historické „národovectví“ nyní spíše dezinterpretováno a používáno jako konfrontační vůči jakýmkoli „menšinám“, „cizincům“ i proti EU.

Ad VI)

Celkem souhlasím i s důležitostí „víry v demokracii“ a její obrany, ale pochybuji, že se u nás všeobecně v hojnější míře vyskytuje. A zda by tedy nemělo jít spíše o rozvíjení a obranu demokratické teorie i praxe samotné.

A také, zda těch chyb v naší demokracii není už tolik, že by kromě obrany nevyžadovala i korekce a analýzu nových problémů. Např. změnu hodnocení a analýzu důsledků problémů politického, sociálního i ekonomického a ekologického vývoje a permanentní krize společnosti, atp.

Na závěr bych se Vás chtěl zeptat, zda máte nějakou konkrétnější představu, pokud jde o případnou budoucí „jednoduchou institucionální základnu“ tohoto diskusního prostoru, o které se zmiňujete v části V.?

Srdečně zdravím a přeji hezké jaro.

Václav Slavík

Vážený pane Slavíku, děkuji za obsáhlý a pěkný dopis. Omezím se ve své odpovědi na poznámky polemické, protože v téhle rubrice by mělo především jít o to, vyjasnit si názory. Především, cítím se být neblahým vývojem situace tlačen k tomu, uvažovat o tom, co se děje, z hlediska toho, co by se mělo dělat (proti tomu, ale zároveň taky něco pozitivního, protože „dělat něco proti“ nestačí). A tu musím říci, že malování tykadel, kuličkové atentáty, vynášení Morany-Klause a jakobínský boj proti korupci jsou pro mne exemplární příklady toho, co se dělat nemá. První tři jsou primitivní formy protestu, které nemají vůbec žádný věcný obsah kromě toho, že jsou urážlivé a zvyšují míru hrubosti a nenávisti v české společnosti, jež je ostatně už beztoho obrovitá. Protest by měl být věcný, mít nějaký obsah a nebudit falešné naděje (viz např. vynášení Klause, když se moci ujímá někdo ještě daleko horší). Nevím, nakolik je to „nebezpečné“, ale rozhodně je to úplně k ničemu. A boj proti korupci jako ideologie je navíc nebezpečný: dovedu si představit, jak se z instituce, která se jím zabývá, může v případě politické potřeby a náležitě hysterické atmosféry ve společnosti zrodit něco jako politická policie, která dnes mnohým lidem (národoveckým fašistům zprava i z leva, a tím vůbec nemyslím jenom neonacisty, ti jsou naštěstí zatím bezvýznamní, nýbrž především ty, co mají ve zvyku vydávat se za gentlemany britského střihu, případně pokračovatele sociálně demokratického internacionalismu) bolestně chybí. Nezapomínejme, že v monstrózních politických procesech ruské éry nikdy nesmělo chybět obvinění z „korupce“, ze zlodějin apod. Proto rozdmychávání antikorupční hysterie považuju přinejmenším za nezodpovědné.

Souhlasím s Vámi, že režim nemusí být a asi ani není „ve všech svých základech dobrý“. Jsem jenom přesvědčen, že je otevřený, takže umožňuje reformu, nežádá destrukci a revoluci. To znamená, že jsou v jeho právních základech věci, na nichž se dá stavět. Uvažovat o „základním vybalancování moci, počtu politických stran, institucí a občanské společnosti, prosazení více prvků přímé demokracie a snadnějšího vzniku politických stran“ je jistě možné, ale jsou to, zdá se mi, velmi náročné úkoly v situaci kdy, abych tak řekl, „je nás málo“ (pokud můžu za nějaké my vůbec mluvit, žádné „my“ ještě nevzniklo) a je třeba – například - nějak v konkrétních, skromných a dílčích iniciativách podpořit sesouvající se demokracii. Tj. okamžik, kdy se topíme a lokáme vodu, není vhodný na to, abychom zdokonalovali svůj plavecký styl. Jde, aspoň pro počátek, o docela přízemní věci a starosti. Takové, jaké přinese den (jednou z věcí, které přinesl den, byl např. nedávný dopis ústavním činitelům ohledně inauguračního projevu prezidenta Zemana, abych si přihřál vlastní polívčičku, ale nemusí to být vždycky něco, co se týká zrovna „vysokých pater“ české politiky).

Když jsem mluvil o společné „víře v demokracii“, neměl jsem na mysli nic jiného než jakési společné přesvědčení, že demokratické prostředky jsou zásadně lepší než autoritářské a je třeba podpotovat „demokratickou praxi“, o které mluvíte vy. Co je demokratická teorie, se vyjasní nejlíp během uplatňování této praxe.

A konečně: pokud jde o nějakou budoucí „jednoduchou institucionální základnu“, dovolím si říci jen jedno. Vzniká tak, že se lidé na něčem domluví a pak se sejdou. Zatím jsme ve stádiu domlouvání, které snad dřív nebo později přeroste v to druhé. To už je ale organizačně i jinak náročné a není to např. vždycky v silách jednoho penzisty. Taky to chvíli trvá. Jsem si jistý jen jednou věcí: moderní prostředky jako např. facebook jsou sice dobré, ale jen jako nějaké podpůrné pomůcky a v okamžiku, když už je dosaženo aspoň základního konsensu. Ten by měl být domluven důkladně. Facebook sám o sobě obyčejně degraduje ve sled bojových výkřiků a hodí se nejlépe na věci jako bylo kdysi házení vajíček na Paroubka. Což nepovažuju za dobrý příklad smysluplné politické aktivity.

Zdraví Doležal

Dobrý den pane Doležale, poslední dobou často vyslovujete myšlenku, že na nadcházející změny poměrů (ještě agresivnější prezident; výrazný posun doleva v příštích volbách) je třeba se připravit, postarat se sami u sebe. Obecně s tím plně souhlasím, ale nějaká univerzální rada pro individuální přístup mne nenapadá. Snad byste měl trošku konkretizovat, na jaké nemilé věci se mají občané připravit a jak se k tomu můžou postavit.

Když se podíváme na uplynulých dvacet let, je vidět hodně změn, ale mnohé bohužel k horšímu (v porovnání s roky 1990 - 1995; nikoliv 1989).

Jeden příklad: vytvoření mocného aparátu obecních policií, kterou jsou často neprofesionální, nepostižitelné, nevýkonné, zato tím více otravující život normálním lidem za účelem plnění obecních pokladen. Tento jev určitě vyhovuje místním samosprávám, ve kterých se za 20 let usídlili vzájemně napojené skupiny. Internet je plný případů, kdy jsou lidé doslova buzerováni pitomci v uniformách obecních policií. Ale rozkazy dává zastupitelstvo či starosta...

Ze samosprávy se stala svébytná "živnostenská" skupina; kromě oficiální strany STAN (součást i nesoučást TOP09) je s klesajícími preferencemi vidět, kolik starostů z ODS hodlá měnit dres nebo zakládat vlastní uskupení, jen z aúčelem dalšího posezení v úřadě. Starostové dále sestavují regionální kandidátky do krajských voleb, aby si jistili funkce do budoucna.

Rozhodující politické strany již negenerují ideály ani výrazné osobnosti s ideami. Stačí se podívat na vládní nominace TOP09 a ODS poslední roky. Na západ od našich hranic by takové neosobnosti neuspěly ani ve vesnických volbách. A ČSSD je na tom podobně.

Veřejná správa se jeví jako uzavřený systém, který si budoucí členy (nové zaměstannace) předem sám vybírá, místo aby měli šanci ti nejlepší kandidáti.

Ještě by se dalo pokračovat. Máme štěstí, že pracujeme pro německý průmysl a že kvalita a poctivost v lidech stále přežívá. Škoda, že ty "veřejné věci" (viz výše) jdou přesně opačným směrem.

Takže co s tím můžeme dělat?

S pozdravem

Petr Šilar

Vážený pane Šilare, děkuji za pěkný dopis. Rád bych reagoval především na dvě podstatné věci – týkaly se jich ostatně přímo či nepřímo některé předchozí příspěvky do Debaty.

Souhlasíte s tím, že v obecné rovině „je třeba se připravit, postarat se sami o sebe“, ale píšete, že Vás nenapadá nějaká univerzální rada pro konkrétní přístup, a že bych měl konkretizovat, na jak nemilé věci se mají občané připravit a jak se k tomu mohou postavit.

Začnu od konce a od toho, co jsem už dřív napsal. Obecně vzato, můžeme čekat postupné a plíživé škrcení demokracie. Zopakujme výchozí situaci: nový prezident získal v přímé volbě nezpochybnitelný a silný mandát, což s sebou nese pokušení mocensky se rozpínat. Obávám se, že mírně řečeno nemá velkou sílu se tomuto pokoušení bránit, a zároveň projevuje na můj vkus příliš velký pragmatismus ve výběru prostředků i spojenců. Další významní aktéři na naší politické scéně jsou proti tomu buď bezbranní, nebo dokonce sami podléhají pokušení prezidentových ambicí využít pro vlastní prospěch. Konkrétní signály změn (zatím) jsou: prezidentův útok na média v inauguračním projevu, spor o pravomoci při jmenování velvyslanců, demontáž ÚSTR (Zeman se v ní přímo neangažuje, přesto si myslím, že patří do této řady). Tedy toho jsem si všiml a nepřipadá mi to až tak málo. Je se obávat, že dosavadní, byť leckdy problematická pluralita v politice se může postupně měnit v mocenský monopol a demokratické vládnutí ve vládnutí více či méně autoritativní. O vývoji na lokální, „komunální“ úrovni toho vím málo (to je bohužel problém hodně lidí z Prahy), mám ovšem trochu strach, aby nakonec naše „celostátní“ demokratická politika nespočívala na spoustě lokálních minidiktatur, protože taková demokracie nemůže vůbec fungovat. Ostatně, nevypadají tak už dnes „uvnitř“ např. některé politické strany?

Některé praktické věci jsem si vyjasnil při svém angažmá na nedávném „Dopise ústavním a politickým činitelům“. Jako příklad mi to připadá vhodné, je to jeden příklad z oboru aktivit, o nichž si myslím, že mají smysl (i když se týká té „nejvyšší politické úrovně“). Byla to proto pro mne důležitá zkušenost.

Především: co může občan se zájmem o politickou aktivitu dělat v situaci, kdy stávajícím stranám příliš nedůvěřuje a zakládat nějakou novou je organizačně, ideově i finančně nad jeho síly? V politické situaci, kterou jsem se pokusil výše popsat, považuji za velmi důležité žádat od odpovědných představitelů stran, které se verbálně hlásí k demokracii a verbálně přijímají politickou zodpovědnost za svou vlast, aby se ve významných konkrétních případech podle toho taky chovali. Takovým případem je například (narážím na zmíněný dopis) Ústavou zaručená svoboda projevu. Někteří z adresátů na Dopis reagovali, dojem z jejich odpovědí (od Petra Nečase po Milana Štěcha) je více či méně tristní. Zemanovo vyjádření bagatelizují a vykrucují se. Co dělat, to se stává. Za podstatné považuji, že k tomu, aby se poltičtí představitelé brali za demokracii, musí mít zřetelné signály, že o to někdo stojí a že to někdo na nich chce. U nás to vypadá, že případ od případu je to každému fuk. Což nejspíš souvisí s tím, že jsme demokracii v roce 1989 dostali v podstatě darem. Takové věci se v dějinách stávají. Ale i v takovém případě jednou přijde doba, kdy si ji musíme zpětně zasloužit, jinak o ni přijdeme. Řekl bych, že přišla právě teď. A chtěl bych výslovně zdůraznit, že v takovýchto otázkách vůbec nejde o to, kdo je „pravičák“ a kdo je „levičák“, nýbrž kdo je demokrat a kdo ne.

Jen na okraj poznamenávám, že v české společnosti se čím dál tím víc rozlézá útočný šovinismus: v podstatě jde o inovaci agresivní a nenávistné ideologie z let 1945-8, která předznamenala náš pád do rudého impéria (podotýkám, že komunisté ji do značné míry přejali). Považuji za příznačné, že se k němu hlásí jak (klausovská) ODS, tak (zemanovská) levice, a že je právě tahle ideologie nás účinné odděluje od Západu a Evropy i od naší lepší (evropské) minulosti. Těžko se zbavit dojmu, že její prosazování a demontáž občanských svobod jdou ruku v ruce.

Moje praktická zkušenost s výše zmíněným Dopisem se však týká i technické stránky věci. Stává se, že se vynoří problém, na který je užitečné reagovat i jinak než jako jednotlivci. A stává se velmi často (a to byl právě tenhle případ), že se problém objeví náhle a nečekaně a reakce musí být rychlá a pohotová (prezident projev pronesl v pátek, Dopis včetně podpisů jsme poslali v úterý dopoledne, ve středu by už podle mého názoru bylo bývalo skoro pozdě). Dělat podobnou akci bez jakéhokoli organizačního zázemí, a to jsem si užil, je děs a hrůza. Bylo by dobré a praktické, kdyby lidé, kterým jde o společnou veřejnou činnost, usilovali (k tomuto účelu, ale nejen k němu) o nějaké minimální organizační zázemí, kdyby takových skupinek bylo víc, kdyby nakonec o sobě navzájem věděly a v rámci možnosti spolupracovaly. Nejde přitom o to nahradit nebo doplnit systém politických stran, který je základem fungující demokracie, ale přispět k jeho regeneraci.

Chtěl bych poznamenat, že času nemusí být až tak nazbyt. Mám jakési zkušenosti s podobnou občanskou iniciativou z doby před pádem minulého režimu. Tenkrát byl skoro neřešitelný problém svolat setkání jejich zástupců y z více než jednoho regionu a vlastně i z nějakého mimopražského regionu, protože StB podobné setkání většinou stačila rozehnat. Bylo prakticky nemožné zabránit infiltraci agentů StB do iniciativy, a to včetně jejího vedení (pokud bychom se byli soustředili jen na to, jak tomu účinně bránit, nemohli bychom dělat vlastně vůbec nic). Pouhý pronájem veřejné místnosti pro víc než dvacet lidí s sebou nesl velkou pravděpodobnost toho, že setkání bude znemožněno a organizátoři skončí za katrem (naštěstí většinou jen na pár hodin). Usilovat o nějaké legální krytí iniciativy bylo sice nutné, ale zároveň marné. Dnes jsou – skoro se mi chce napsat „pořád ještě“ - podmínky o mnoho lepší. Není snad hřích toho nevyužít?

A konečně mi dovolte jakési malé osobní vyznání. Zcela pokorně přiznávám, že mé možnosti ve věcech souvisejících s praktickou politikou jsou velmi omezené. Nejde jen o věk a zdravotní stav, ale i o to, že neoplývám manažerskými schopnostmi ani osobním charismatem, potřebným pro politickou aktivitu. Zároveň mne ovšem doslova mučí neodbytný pocit, že se v téhle zemi, na které mi záleží, děje něco osudového a neblahého, a že se na to nemohu a nesmím jen tak klidně dívat a vymlouvat se, že nemám na to, abych s tím ani malinko pohnul. Třeba mi někdo pomůže.

Zdraví Bohumil Doležal

21. dubna 2013