Oslavy velmi předčasné

Václavu Klausovi se závěr jeho prezidentování výrazně a překvapivě nepovedl. Svou lednovou amnestii vrhl do bouře protikorupčního běsnění jako odjištěný handgranát, a ten zafungoval přinejmenším desetkrát mohutněji, než předpokládal. Je poněkud úděsné, jakou měrou latentní nenávisti je česká společnost nabita: prezidentovy preference se prakticky zhroutily. Důvodů ke kritice amnestie je samozřejmě tisíc a jeden, před závorku by však přitom mělo být vytčeno, že slitování a milosrdenství není monarchický přežitek, ale patří k naší civilizaci a že boj proti čemukoli, tedy i proti korupci, v němž není obojí zabudováno, se snadno změní v jakobínské běsnění a nakonec se obrátí proti těm, kdo neúprosný boj rozpoutali.

Následná ústavní žaloba prošla Senátem podivuhodně snadno, přes rozumné hlasy v ČSSD a přes zdrženlivé stanovisko nastupujícího prezidenta. Situace je z právního hlediska lehce nepřehledná, nesmyslný název „velezrada“ budí asociace na stalinské procesy. Je navíc těžké se ubránit podezření, že byl zvolen hlavně proto, aby případný soud s prezidentem pokud možno vyloučil. To se tentokrát nepovedlo. Je přitom zjevné, že Klaus se sice nedopustil ničeho, co by se dalo označit tím slovem, nicméně dal vícekrát najevo jisté pohrdání ústavou i soudy (nejvýrazněji v případě soudního čekatele Langera) a kalkuloval s tím, že mu to projde. Procházelo mu to až do minulého týdne. Takové jednání snad teď bude postižitelné i odvoláním z funkce, aniž by se hauzírovalo operetní „velezradou“. Nutkavá potřeba s Klausem účtovat, kterou dnes mnozí cítí, je ovšem opožděná a problematická: pasuje Ústavní soud tak trochu do role jakéhosi fémového soudu, která mu nepřísluší, a dodává munici těm, kteří hovoří o „třetí komoře parlamentu“.

Ústavní soud bude mít co dělat, jak se kauzy zhostit se ctí, přičemž nejpohodlnější řešení je to, které vyjde vstříc oběma stranám: Václav Klaus se na jedné straně žádné velezrady nedopustil, na druhé strany ústavu opakovaně porušil. Je otázka, zda by nebylo poctivější žalobu prostě z formálních důvodů odmítnout.

Nad čím ovšem zůstává přímo rozum stát, jsou veselé masopustní oslavy, které propukly minulý čtvrtek: především „happening“ a následný pochod k Vltavě, koncipovaný jako vynášení Morany – Klause. Zúčastnilo se ho údajně na čtyři sta lidí – včetně kuličkového atentátníka Vondrouše, jenž se stal jakýmsi živoucím symbolem symsluplného boje s „establishmentem“. Kdosi se nechal slyšet: „věřím, že jeho (Klausův) odchod z funkce oslaví celá země“. Cílem prý bylo „rituálně zajistit, že se Václav Klaus už nevrátí“ (jako by něco podobného opravdu hrozilo). A jiný účastník, zpěvák Ivan Hlas, řekl: „věřím, že od teď to bude už jen lepší“. Kdosi dokonce prohlásil: „Je skvělé, že se tu nikdo neuráží (!). A že to policie nerozhání obuškama.“ To je, pokud jde o náročnost, pozoruhodně nízko nastavená laťka.

Nechme stranou, že to, co se stalo, nebylo nic srovnatelného se svržením Muammara Kaddáfího: jen skončil mandát prezidentovi, který vlastně po obě dvě volební období nemohl o nic víc než dělat potíže všem pravým, levým i úřednickým vládám, které se za tu dobu vystřídaly, jen to dělal s větší vynalézavostí a zavilostí než jeho zvěčnělý předchůdce. Základní faleš je vidět v tom, že celá oslava – včetně závěrečného zapálení a utopení „delikventa“ je jakási parodie na lynč. Má z toho snad plynout, že lynčovat se sice může, ale musí při tom být legrace?

Svým způsobem chápu, že někdo může cítit jakousi úlevu z odchodu Václava Klause, který představoval čím dál tím víc podivnou směs fanatického doktrinářství a pragmatismu ve špatném slova smyslu. Když se dostal do úzkých, zaujímal plačtivou pozici člověka, kterému se ubližuje – přitom jeho hlavní sok byl v závěrečných chvílích zápasu už přes rok mrtvý. Jenomže: jaký smysl má vynášet se vší parádou Moranu ve chvíli, kdy nás nejspíš čekají ještě větší mrazy! Proč se radovat z toho, že jsme se něčeho nedobrého zbavili, ve chvíli, kdy jsme svou vlastní indolencí umožnili, že to, co je nahradí, bude možná ještě horší? Nový prezident vyhlásil ve svém inauguračním projevu boj „podstatné části českých médií“, kterou postavil do jedné řady s kmotrovskými mafiemi a neonacistickými bojůvkami. Přítomné české politické elity reagovaly spontánním potleskem – tedy někteří možná byli zticha, ale ty, co jsou zticha, není obyčejně při hlasitém potlesku moc slyšet. Co na to organizátoři a účastníci čtvrtečních happeningů? Řekl bych, že jim to až tak nevadí. Hlavně že jsme se zbavili Klause.

Mladá fronta Dnes 11. března 2013