indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

19.3. - 24.3. 2012

Wikiland

Politickou scénu a média v ČR čím dál tím více ovládají odposlechy. Ještě jsme se úplně nevzpamatovali z aféry s odposlechy pánů Béma a Janouška, a už je tu další případ, ještě oslnivější: odposlech, který pořídila poslankyně Kočí. Paní poslankyně, jak se to jeví, odposlouchávala tentokrát sama sebe! Stalo se tak v rámci záznamu známého posezení u těžkého vína v bytě pana Bárty, zaznamenán byl (následně) rozhovor paní poslankyně s ministrem Jankovským. Paní Kočí měla podle záznamu ministrovi sdělit, že se ji premiér Nečas a ministr Kalousek pokoušeli uplatit, aby Víta Bártu smetla z politické scény. Záznam předala soudu sama paní Kočí, na tuto jeho část ovšem upozornili až pan Bárta, jeho advokát a následně tisková konference VV. Protože inkriminovaný rozhovor je až úplně na konci záznamu, předpokládají VV, že pani Kočí jednoduše zapomněla vypnout diktafon. Zdá se mi trochu obtížné tomu uvěřit.

Samozřejmě je možné spekulovat, proč tahle záležitost, která do aféry s úplatky zatahuje i premiéra a ministra financí, přišla na přetřes právě teď, před závěrem soudu s pp. Bártou a Škárkou. Podstatnější však je, že se náhle v novém světle jeví i sama role odposlechů v politice.

Odposlechy se totiž v politice prosadily v této míře teprve příchodem Věcí veřejných na politickou scénu, a nejen to, bývají s touto stranou nějak přímo či nepřímo spjaty. Strana si přitom dala na štít myšlenku přímé demokracie. Je tedy nasnadě předpokládat, že jde o techniku, která tak či onak s přímou demokracií souvisí.

Myšlenka odposlechu je radikální realizací zásady „co je šeptem, to je čertem“. Důsledné uplatňování veřejnosti a transparentnosti všech politických rozhodnutí vede k prolomení dosud nepřekročitelné hranice mezi jednacími sály na jedné, a politickým zákulisím a kuloáry na druhé straně. Zviditelnit je třeba úplně vše – nakonec se nepochybně stanou věcí veřejnou i scény ze sexuálního života politiků: jak mohou bez toho být věrohodní!

Politik musí mít pocit, že je sledován na každém kroku. Stane se štvaným zvířetem (zaslouží si vůbec něco lepšího?) a je pravděpodobné, že na to dřív nebo později dojede. Je tu jen jeden technický problém: přímá demokracie pojata takto, už není tolik závislá na morálním profilu sledovaného (kdo by mohl před všemi skrytými kamerami obstát!), ale na tom, kdo má dokonalejší odposlouchávací prostředky a nejšikovnější odposlouchávače. Obávám se, že zatím mají Věci veřejné před ostatními v tomto způsobu uskutečňování přímé demokracie veliký náskok.

A druhý problém: ačkoli jsou v realizaci přímé domokracie tohoto typu Věci veřejné poměrně úspěšné, nějak se na nepromítá do jejich preferencí. Je tu tedy zásadní otázka: mají ve společnosti totálně transparentní, kde se všechno děje před očima všech, volby vůbec nějaký smysl? Nebylo by dobře tento prostředek odvrhnout jako zastaralý a překonaný?

Nový typ přímé demokracie, postavené na odposleších (škarohlíd by řekl na fízlování a práskání), je jakousi dílčí realizací toho, o co se ve světovém měřítku pokusila proslulá WikiLeaks (odtud název našeho textu). Neostýchejme se zdůraznit, že u nás jde o způsob politiky internacionální obsahem, ale národní formou.

Pokud by se jej české společnosti a jejímu virtuálnímu předvoji, Věcem veřejným, podařilo beze zbytku realizovat, dospěli bychom k takové přímé demokracii, o jaké se George Orwellovi ani nezdálo.

lidovky.cz 30. března 2012