Maďarsko, jeho vláda a objektivní pohled

Poznámka slovinského premiéra Boruta Pahora, která byla na konci května 2011 pronesena důvěrně, ale pronikla na veřejnost, nevěštila pro Maďarsko nic dobrého. Sousední země a její vláda, řekl Pahor, bude po skončení maďarského předsednictví EU pranýřovaná a v Evropě zcela izolovaná. Pahorova levicová vláda patří v současné době minulosti, ale předpověď slovinského politika se znamenitě vyplnila. Již tehdy měl jistě přesnější informace.

Je samozřejmé, že se názory o dnešní maďarské vládě rozcházejí. Pravidla demokracie jsou prostě taková. Autor těchto řádků připouští, že i on hodnotí některá opatření Orbánovy vlády a leccos na jeho stylu kriticky. Části tiskového zákona jsou zjevně nepodařené a lze těžko pochopit, proč musela být nová ústava a dlouhá řada „kardinálních zákonů“ schválena tak narychlo a tedy s rizikem chyb. A u vládní strany, která má v parlamentu dvoutřetinovou většinu, by se slušelo, kdyby prokázala vůči opozici větší velkorysost.

K výše uvedenému je ale hned třeba podotknout následující: Kritika, které je Maďarsko v současné době podrobováno v zahraničí, dalece přesahuje věcné výtky. Již dnes nese rysy bezuzdné zahanbující štvavé kampaně. Tento hon na čarodějnice, který vedou levicoví politici a levicová média (ale nejen oni), má pochybný původ, často svědčí o groteskní neznalosti Maďarska, spojuje ignoranci zároveň se zlým úmyslem, a ti, kdo se na něm podílejí, neměří stejnou mírou. Zde je místo pouze na několik málo příkladů.

Pochybný původ. Ve skutečnosti přinesli první útoky proti Viktoru Orbánovi a jeho straně, Svazu mladých demokratů (Fidesz), do západního tisku zástupci dnešní maďarské opozice. György Konrád, který vládu strany Fidesz pronásleduje s opravdovým starozákonním hněvem, prohlásil v jedné takové publikaci již krátce po parlamentních volbách, že Maďarsku nyní bezpochyby hrozí diktatura. Nyní se Konrád prezentuje jako významný spisovatel. Asi žádný z jeho zahraničních čtenářů ale neví, že je také jedním z duchovních poradců levicově liberálního Svazu svobodných demokratů, strany, které se ve volbách v roce 2010 již nepodařilo dostat do parlamentu. Kampaň v tisku vedená Konrádem a dalšími má silný nádech odplaty, snahy pokračovat v zahraničí v boji, který doma prohráli. Zahraniční politici a novináři často zřejmě nevědí následující: V dnešní kampani proti maďarské vládě se jedná – volně podle Clausewitze – o pokračování maďarské vnitřní politiky jinými prostředky.

Neznalost. Slyšíme: „Jaký skandál, Maďarsko zrušilo republiku!“ Takže, v nové ústavě stojí: „Název země zní Maďarsko.“ Ale čtěme o dva řádky dále a tam najdeme: „Forma státu je republika.“ Dále se říká, že v Maďarsku vládne diktatura (země už byla přirovnávána i k Severní Koreji). Říká se nám, že v důsledku tiskového zákona úpí tisk pod cenzurou, novináři se bojí a nejsou již nezávislí. Ten, kdo tvrdí takové věci, nezná poměry (Kdo ostatně umí maďarsky?). Ve veřejnoprávních elektronických médiích je tón možná většinou provládní, nikoli ale na všech soukromých televizních stanicích a už vůbec ne v tištěných médiích. Pokud může deník, jak se nedávno stalo, v Budapešti v otevřeném dopise Evropskému parlamentu požadovat kroky proti maďarskému „svévolnému režimu“, aniž by byl redaktorům zkřiven vlásek, pak máme bohudíky k cenzuře a diktatuře daleko.

Ignorance a zlý úmysl. Orbán je obviňován, že je jeho politika antisemitská, a „Le Monde“ prezentuje karikaturu premiéra v nacistické uniformě. Ale již první Orbánova vláda zavedla v roce 2000 do maďarských škol pamětní den holocaustu. A dnešní vláda prohlásila extremistické gardy za nezákonné a snaží se zamezovat jejich demonstracím stejně jako dříve tradičním demonstracím evropských neonacistů, kteří se každý rok scházeli v polovině února na hradě v Budapešti. Připouštím: Postup proti těmto extremistům by podle mého vkusu mohl být ještě o něco tvrdší. Nicméně Orbánova vláda jedná, zatímco levicové vlády před ní tyto manifestace tolerovaly. Zahraniční protesty nebylo tenkrát slyšet.

Neměří se stejnou mírou. Další obvinění zní, že Orbán vede nacionalistický kurz zaměřený na „Velké Maďarsko“. Nikdo ovšem nikdy nebyl schopen říci, kdy tato vláda požadovala změnu hranic. Ano, opáčíte, ale Orbán nabízí příslušníkům maďarských menšin v sousedních zemích maďarský pas. Skutečně, tito Maďaři mohou na přání přijmout také maďarské státní občanství, stát se státními občany dvou států. Je to hrozné? Pokud ano, je také hrozné, že Spolková republika Německo udělila německou státní příslušnost přibližně 300 000 osobám německého původu v Polsku? A když se v Rakousku považuje za samozřejmé, že má 300 000 německy mluvících jižních Tyrolanů teritoriální autonomii, proč se pak volá „nacionalismus!“, když v Budapešti zazní třeba i jediné slovo o tom, že by 650 000 Maďarů v Sikulsku v Rumunsku mohlo mít také autonomii?

A když už jsme u menšin. Rovněž byla jako skandální pranýřovaná skutečnost, že v nové ústavě nejsou nemaďarské národnostní skupiny definované jako části národa. Takže, kdysi tak definovány byly – v 19. století, jako nemaďarsky mluvící součásti „hungarica natio“. To ovšem tenkrát vyvolalo oprávněný odpor nemaďarských obyvatel. Občas je užitečné znát také dějiny oblasti, o které člověk mluví.

Romové prý v Maďarsku žijí v bídě a strachu, to jsme nedávno slyšeli v Evropském parlamentu. Kdo by popíral, že v Maďarsku – jako v mnoha východo- a středoevropských zemích – existuje mnohovrstvý problém s Romy v oblasti sociální a vzdělávací politiky. Je zde spousta bídy, která nezačala s Orbánovou vládou a – protože jsou možná pouze dlouhodobě vypracovaná řešení – ani s ní neskončí. Bylo to ale Maďarsko, které se jako první země snažilo, když vykonávalo předsednictví EU, podporovat evropskou strategii v problematice Romů. Ochota západní Evropy podílet se na ní byla doposud mizivá. A postup takových zemí, jako je Itálie a Francie, když byly nedávno jen povrchně konfrontovány s tímto problémem, nebyl z pohledu lidských práv žádná sláva.

Příklady by mohly dlouho pokračovat – téměř neomezeně, protože dnes si již téměř nelze představit opatření maďarských úřadů, které by okamžitě nevyvolalo jízlivé odmítavé komentáře a nevraživost v sídle EU v Bruselu nebo v ostatních evropských hlavních městech. Lovecká sezona je zahájená, Orbánova vláda schválená k odstřelu. Přesto je třeba upozornit na skutečnost, že za touto vládou nadále stojí masy, jak ukázala 21. ledna demonstrace v Budapešti za účasti statisíců lidí. Platí to i za situace, kdy nemalý počet západních informačních institucí prostě raději nechal tuto demonstraci zcela beze zmínky.

Takže se domnívám, že by – ačkoli si Orbánova vláda plně zaslouží kritiku – zahraniční politici a novináři dobře udělali, kdyby projevovali méně vznětlivosti a snažili se získat více znalostí o této zemi. Také by neměli zvenku mentorovat, nýbrž by měli nechat na Maďarech samotných, aby se vypořádali se svými problémy. Orbánova vláda bude mít brzy za sebou polovinu svého funkčního období. Příští parlamentní volby se konají na jaře 2014. Nic není pevně dáno. Dějiny posledních dvaceti let ukazují, že v Maďarsku může ve smýšlení národa dojít k obrovským náhlým obratům.

Lze se obávat, že nezřízená štvanice proti Maďarsku (mírnější slova se bohužel nenabízejí) by mohla mít fatální důsledky. Maďaři jsou považováni za národně uvědomělé. Méně známé je, že velká část maďarské společnosti sice západní Evropu obdivuje, ale chová vůči ní také hořké pocity. To má historické důvody. Abychom zůstali jen ve 20. století: V důsledku míru, který západní mocnosti zemi nařídily v roce 1920, žije dnes přibližně 10 milionů Maďarů ve své vlasti a stále ještě asi 2,5 milionu jako menšiny v sousedních zemích. Žádný národ na evropském kontinentě není v současné době rozdělený v takovém poměru. Mnozí Maďaři si pamatují na národní povstání v roce 1956, pro které západní mocnosti i přes veškeré řeči o tzv. roll-back politice nehnuly prstem, a také na to – a tento pohled je možná specificky maďarský –, že převrat v roce 1989 proběhl bez přispění Západu a zčásti dokonce proti vůli Západu.

Maďarsko se dnes, stejně jako další země v této oblasti s podobným osudem, nachází v těžkém, zjevně dlouhém, bolestném přechodném období, které jistě také neujde kritice. Agresivní kampaně ze zahraničí mu při tom příliš nepomohou. Naopak. Pokud se nezačne uplatňovat objektivní přístup, je zaručený kontraproduktivní výsledek. Maďarskou vládu lze férovým dialogem přimět ke změnám. Nebo ji lze zhanobit a dokonce donutit k odchodu. Neboť i to se již propaguje a není pochyb, kdo má výhodnější finanční pozici. Nicméně nikdo by si neměl dělat iluze. Tímto se demokracie v zemi neposílí. Posílí se extremistické, protievropské síly.

Andreas Oplatka