Ve stopách Barabášových

V souvislosti s posledními studentskými demonstracemi se pootevřelo mimo jiné i téma, které jsem kvůli zaneprázdnění v lednu nakonec velmi nerad zanedbal. Souvisí s nimi sice velmi volně, ale přece jen souvisí.

Jde o vyjádření Josefa Mašína k „sebeupálení“ Jana Palacha. Mašín se věcí zabýval v rozhovoru poskytnutém Mladé frontě Dnes 21. ledna 2012, u příležitosti výročí třiačtyřiceti let od tragické události.

Odbojářova slova jsou přímá a otevřená. Šlo o „čin spáchaný labilním mladým člověkem ve stavu duševní deprese“. Oslavovat čin sebezmrzačení prý není zodpovědné a nedává to dobrý příklad mládeži. Nemůže vést k „probuzení veřejnosti z letargie“. „V zemích západních civilizací sebeupálení nebylo nikdy společensky přijatelné, nebylo ani předmětem veřejné pozornosti. Tento čin neodpovídá morálním hodnotám civilizovaných zemí. Je populární v Asii, odkud se v šedesátých letech rozšířil do zemí východního bloku.“

Na aktivitách bratří Mašínů mi vždycky něco vadilo, a to velmi. Nemyslím, že by je bylo možné označit za vrahy, a už vůbec nesdílím názor Petra Uhla, že by byli obyčejní kriminálníci – je to spíš jen výraz frustrace marxistického liberála z toho, že se svět ani ČR už neřídí podle předpovědí jeho fousatého proroka. Po tom, co řekl Josef Mašín, se mi všechno zdá být jasnější.

Že v Palachově činu bylo něco zoufalého, je pravda. Zoufalá byla situace, v níž jsme tehdy žili. Ještě se pořád dalo něco dělat (například skupina, k níž jsem patřil, pořád ještě vydávala časopis, který nikdo necenzuroval), zároveň bylo jasné, že brzy bude hůř, a to o hodně (časopis taky na přelomu léta a podzimu zakázali). Byli jsme všichni bezmocnými svědky vleklé a potupné kapitulace politických špiček, které nikdo nezvolil, ale lidé na jaře uplynulého roku uvěřili jejich dobrým úmyslům, v pohnutém srpnovém týdnu jim dali svou důvěru a zachránili jim kůži. Nedá se říci, že by si toho ti zachránění nějak moc vážili.

Mimochodem: měli jsme v srpnu 1968 bojovat? To bylo přesně to, na co Rusové čekali: ozbrojený odpor by byli hravě potřeli a navíc by získali legitimaci ke krvavým represím. Proti nenásilnému odporu byli v podstatě bezmocní – sami si s terorem začít netroufli. A to, co o necelý rok později udělal Palach, nebylo primárně sebezmrzačení, ale oběť. To je věc zcela zásadní a její tradice jsou sice dejme tomu „asijské“ ale jen proto, že Judea leží vlastně taky v Asii.

Ježíš nevyzýval k boji proti Římské říši. To dělal zřejmě onen Barabáš, pro něhož si na Pilátovi jeruzalémští vyžádali amnestii. „Mé království není z tohoto světa.“ „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu“. A Ježíšova smrt byla obětí: mohl se přece někam zašít, nebo se dát na zboj jako Barabáš.

Uznávám, že v době, kdy se Mašínové pokoušeli o odbojovou aktivitu, byl prostor pro jakoukoli nenásilnou a rozumnou činnost velmi, velmi omezený. Je čas rozhazování kamení a čas sbírání kamení. Ale to, co chtěli dělat oni, se taky dělat nedalo, přišli na to sami a realisticky se odhodlali k emigraci na Západ, kde cítili právem víc svobodného prostoru. Jejich berlínská anabáze byla obdivuhodná a těch postřílených volkspolizistů mi nijak moc líto není. Jenomže: k prozření bratří Mašínů došlo během experimentu, na nějž doplatilo životem několik lidí, mezi nimi minimálně jeden civilista.

Přikázání „Nezabiješ“ jistě neplatí v tom smyslu, že by člověk nesměl zabíjet za žádných okolností: nýbrž tak, že zabití může být odpuštěno, ale musí být možné je nějak legitimovat. A zdá se mi, že to v tomhle případě nejde.

Případ bratří Mašínů je případ fanatismu. Fanatismus má s „morálními hodnotami západních civilizací“ společné jen to, že znamená jejich selhání. Adorace ozbrojeného boje za všech okolností by v posledku znamenala přijetí jiné „asijské“ zvyklosti, sebevražedného atentátnictví. Sebevražednému atentátníkovi nejde v první řadě o sebezmrzačení: jde mu o to, připravit o život co nejvíce nepřátel – a to i za cenu toho, že se „sebezmrzačí“, tj. při atentátu zahyne.

Fanatismus není dobrý příklad pro mládež. Na okraj rozhovoru s Josefem Mašínem se v MfD objevily i úvahy o tom, že Mašíni i Palach mají každý svou pravdu. To je příklad zbahnělosti, v níž se utápí společnost, která ztratila víru. Pravdu má samozřejmě jen a jen Palach.

Je tu ovšem jeden problém. Palachův pohřeb byla velká a důstojná studentská manifestace: univerzitní papaláši se jí tehdy netroufli nezúčastnit – na to, že by se jí postavili do čela, měli příliš stažené zadnice (jistě ne všichni, nechci nikomu křivdit). Uplynul rok, a po té vážnosti nezbylo ani stopy (jak to pak může dopadnout s dnešními studentskými šaškárnami?).

Dá se argumentovat tím, že za Palachovou obětí z pochopitelných důvodů nestál takový ideový background, jaký stál např. za Janem Husem – přitom i Hus se obětoval, místo aby bojoval, jel do Kostnice se ospravedlnit: nezaslouží si kvůli tomu opovržení?

Jenže: jakési pochybnosti vyjádřil kdysi zrovna v souvislosti s Husem i Masaryk. "Opravdu je záhadou - proč musil Hus podstoupit smrt, kdežto Wiklif nikoli? Vždyť učením svým Hus daleko nebyl tam, kde Wiklif, jeho duchovní rádce - byla skutečně smrt ta nutná a neodvratná? Proč Luther dovedl žít? Vím ovšem, jací jsou tu rozdílové v době a v poměrech místních - ale tu nevysvětlují všecko jen ty poměry a okolí, tu přece také rozhodovaly i duše a rozum". Zbývá otevřená otázka, na kterou neznám odpověď.

Problém není nejspíš v Palachovi, ale v jeho současnících: Palach se obětoval, aby lidi probudil k aktivitě. Nepochopili to však mnozí tak, že oni už nemusejí dělat nic?

4. března 2012