Integrace ano, bratrská pomoc ne

Sotva odezněla jedna vládní krize, rýsuje se další. Tentokrát jde o chystanou smlouvu mezi státy EU o „rozpočtové unii“. Podepsána by měla být do konce ledna, zatím ale není jasno, co v ní vlastně bude.

Tedy je to jasno jen v obrysech. Signatáři se zavážou, že budou udržovat své státní dluhy pod určitou hranicí, a totéž platí o rozpočtových schodcích. Nedodržení závazků bude sankcionováno. Dále se signatáři mají zavázat, že ještě před projednáním v parlamentech pošlou své státní rozpočty ke kontrole do Bruselu. Jak to má konkrétně vypadat, se neví.

Úmluva má pro země mimo eurozónu platit od okamžiku, kdy přijmou euro. Jejich podpis znamená jen politickou podporu navrhovaných opatření. Je to ovšem i určitý závazek: podpořit něco s vědomím, že se na to v budoucnu možná nebo určitě vykašleme, je zároveň nemorální a nešikovné.

Následovaly dvě velmi výrazné reakce z vysokých politických míst. Prezident Klaus napsal premiéru Nečasovi opovědný list, v němž mu dal na vědomí, že se pod nějakou podobnou smlouvu v žádném případě nepodepíše. Prezidentovo rezolutní stanovisko má jednu slabinu: je dosti pravděpodobné, že až smlouva připutuje k podpisu na prezidentský stůl, bude už za ním sedět někdo jiný.

Ministr zahraničí Schwarzenberg naopak prohlásil, že kdyby se ČR ke smlouvě nepřipojila, nemá on ve vládě co pohledávat. Zajímavé jsou jeho argumenty pro podpis: za prvé, je naším bytostným zájmem sedět u stolu a podílet se na zásadních rozhodnutích, které nás silně ovlivňují. Za druhé, na Evropské unii jsme ekonomicky naprosto závislí, takže nemůžeme stát mimo evropskou politiku. A za třetí, ostatní země s výjimkou jediné Velké Británie se k rozpočtové unii připojí, ocitli bychom se v izolaci.

Nesmělé námitky premiéra Nečase, že je poněkud předčasné zaujímat kategorická prohlášení k dokumentu, který ještě není na světě, nikdo nebere vážně. Je třeba být zásadní.

Autor těchto řádek je na rozdíl od pana Schwarzenberga zavilý eurohujer. Unie má podle mne dvě možnosti: integrovat se, nebo se rozpadnout. Integrace je jistě běh na dlouhou trať, ale i proto (nebo právě proto) by se neměla zastavit.

Argumenty ministra zahraničí jsou argumenty člověka, který má strach: že zůstaneme v izolaci, že nás to hospodářsky poškodí, že se nebudeme podílet na rozhodnutích. Mít strach je lidské a většinou taky užitečné. Argumenty sice nelze bagatelizovat, ale nejsou to ty poslední.

Miroslav Kalousek říká, že zůstat mimo znamená nastoupit na ruskou letadlovou loď. To je politický, věcný argument, je ale otázka, zda je strach z Ruska dostatečným integračním pojítkem.

Evropská integrace se od počátku padesátých let odehrávala na ekonomické úrovni. Přitom šlo o to, přemostit tváří v tvář ruskému nebezpečí propast (nejprve mezi Francií a Německem), kterou vytvořila druhá světová válka. Byl to vlastně politický cíl, a je otázka, zda se ho podařilo do dnešní doby beze zbytku uskutečnit. Závažné rovněž je, že určitá opatření (např. společná měna) vlastně předpokládají vysoký stupeň politické integrace, a pokud se jí dosahuje jaksi dodatečně, vzniká podezření, že se tak děje podloudnými prostředky. S politickou integrací je ovšem potíž, předpokládá nějaké společné ideje: ne snad program, ale aspoň základní srozumění. Přitom o křesťanství se nesmí mluvit, „politická korektnost“ a multikulturalita jsou zjevně nedostačující.

To vede k zádrhelům, které na první pohled vypadají jako technické, ale mají hlubší základ. V současné době se např. dostalo pod evropský tlak Maďarsko. Problémy, které tam vznikly velkou přesilou vládního tábora, nechci bagatelizovat. Problémy plynoucí z evropské mocenské převahy ovšem taky ne. Frustrovaná maďarská politická uskupení, která katastrofickým způsobem prohrála ve svobodných volbách, se pokoušejí získat pro sebe nikoli domácí veřejnost, ale Brusel a Západ. To u nás v Česku známe pod jménem „zvací dopis“. Zde to vypadá jako jakási korespondenční lavina. Na základě těchto výzev sahá Brusel k tomu, co zase dobře známe pod jménem „bratrská pomoc“. Zde jde o bratrskou pomoc s lidskou tváří: nespočívá v poslání tanků, nýbrž v neposlání peněz.

Bylo by nezbytně třeba dát našim přátelům v Bruselu na vědomí, že takové silové řešení („bratrská pomoc“) je pro nás nepřijatelné, jednak proto, že s ním máme jakousi zkušenost, a pak i proto, že příště můžeme být na paškále i my. Problém je, že k tomu je zapotřebí jakési středoevropské solidarity. Když člověk čte české noviny, vidí, že něco podobného u nás naprosto chybí.

Lidové noviny 17. ledna 2012