Problémy jedné údajné sledovačky

Zdá se, že na politické předscéně se schyluje ke skandálu. Zatím je všechno, formálně vzato, v rovině spekulací, které budou buď vyvráceny, nebo doloženy a rozkošatěny. Soustředím se jen na strukturu té story, slovo „prý“ vytýkám před závorku.

Vedení místní organizace jedné velké strany v jedné významné pražské části pocítilo potřebu získat informace jednak o tom, co chystají její oponenti, kteří neuspěli v komunálních volbách (a možná, kdo ví, i o tom, zda by se na ně nenašlo nějaké kompro). Najali za tím účelem detektivní agenturu. Šéfem detektivní agentury byl člověk, který se za pár let stal velmi významným politikem (tenkrát to nemohl vědět).

Zda je něco podobného problematické právně, je velká otázka. Shánění kompromitujících materiálů se dá krýt veřejným zájmem (jak široké a mlhavé slovo!) Věrohodnost by v tomto případě asi nebyla příliš velká.

Nicméně jde o něco jiného, než slavná jakoby paralela – případ Watergate: tam několik osob vniklo neoprávněně do cizího objektu s cílem nainstalovat odposlouchávací nařízení a ofotografovat dokumenty.

A pak je tu případ, který je nám časově i místně bližší – případ Michálek. Pan Michálek tajně nahrával své kolegy a nadřízené za účelem získání dokumentů, které měly dokázat jejich problematické aktivity. Materiály neposkytl policii, on (a nejen on) ji nepovažoval za kompetentní pro její, poznamenávám údajnou, nevěrohodnost. Kompetentním byl shledán naopak tisk. Tisk poskytl i potřebnou techniku, a to na doporučení ministra vnitra (podotýkám, že soukromé). Ostatně, pan Assange musel mít taky pochybnosti o věrohodnosti států (zvláště některých), když jejich tajné dokumenty poskytl novinám (taky některým).

Je tu řada případů, na první pohled dosti odlišných. Nemají však náhodou něco společného? Šlo o činnost ve veřejném zájmu, nebo o kompromitaci objektů vlastního zájmu, nebo o podivnou míchanici obojího? Je to v pořádku morálně a politicky? Chovají se tak slušní lidé? Neporušují se tu zásady loajality – ke spolupracovníkům, k přátelům, k vlasti, nebo nakonec úplně všechny?

Zarážející je sklon české veřejnosti věřit jednoduchým příběhům o dobru a zlu. Že politické strany jsou semeniště sviňáren, tomu věří každý. Veřejný zájem nemůže být jejich oborem. Naopak osamělý jedinec, politicky neorganizovaný a pobíhající s nahrávacím zařízením mezi kolegy, zdá se býti veřejného zájmu ztělesněním. A heslo „nesmiřitelně proti korupci“ má kouzelnou sílu. Možná až moc velkou. Bojovat proti korupci je nutné. Taky je dobré při tom přemýšlet. Důvěra je krásná věc, lidská společnost se bez ní neobejde. Bohužel na jednom svém konci sousedí s hloupostí.

lidovky.cz 18. ledna 2011