indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

10.1.- 15.1. 2011

Co smí být na koberci

Maďarsko je teď v Bruselu na paškále, k velké radosti svých sousedů. Zavinilo si to tak trochu samo, nový tiskový zákon je mírně řečeno problematický a snahu ho napravit už nikdo neuzná. Naopak: čeká se na další hříchy, a ty se údajně dostavily. Maďarsko se jako předsednická země představilo v Bruselské budově Evropské rady kobercem zvíci 202 m2, na němž je 23 obrazů zachycujících maďarské dějiny a významné osobnosti, jež se uplatnily v politice a kultuře země. Podotýkám, že uspořádání je v podstatě chronologické.

Věci se se zlomyslným pohoršením okamžitě chytla česká periodika (papírová – Právo, i internetová – idnes, lidovky.cz). Informace převzala z nezávislého bruselského periodika EUobserver (nejde o oficiální list EU). Informace zní, že několik poslanců EU (přesněji řečeno dva) protestovalo proti nacionalistickému duchu, v němž je koberec pořízen. Nechám teď stranou výstřední názory pana „mcm“ v Právu, kterému vadí i to, že na koberci je hudební skladatel Liszt, kterého si odmaďarštil, a maďarská královna Alžběta: hlavním kamenem úrazu je mapa Habsburské monarchie z roku 1848, na níž jsou vyznačeny i hranice maďarského království jako její součásti. V letech 1848-9 proběhlo totiž velké maďarské národní povstání, které bylo sice nakonec s ruskou pomocí krvavě potlačeno, ale do budoucna přineslo své plody. To se nelíbí rakouské zelené europoslankyni Ulrike Lunacekové a protestuje taky rumunský socialistický europoslanec Ion Mircea Pascu. Paní Lunaceková tvrdí, že si Maďaři devatenáct let po revoluci v podstatě rozdělili s Rakušany imperiální nadvládu nad ostatními národy, a obviňuje maďarskou vládu z nacionalismu. Pan Pascu zase klade důraz na připomínání „Velkého Maďarska“, což prý není nejvhodnější symbol pro předsednictví EU.

K takto rozpracovanému problému se pak ještě vyjádřil mluvčí slovenského ministerstva zahraničí, podle něhož mapa historického Maďarska patří do historických knih a ne na koberec v bruselské budově EU.

Z argumentů jsem poněkud zmaten. „Velké Maďarsko“ existovalo v podstatě v hranicích, které jsou na mapě vyznačeny, skoro tisíc let. Maďaři se k němu hlásí jako k součásti své minulosti. To se nesmí? My se v preambuli ústavy zase hlásíme „ke všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé“. Zakážou nám to Rumuni a budou Slováci protestovat, když se mapa Československa ocitne někde jinde než v historických publikacích? A ostatně, proč se nemluví taky o „Velkém Rumunsku“? To dnešní je přece podstatně větší než rumunské knížectví z roku 1866 i rumunské království z roku 1881! Aby mi bylo dobře rozuměno, nechci umenšovat Rumunsko, jen upozornit na nesmyslnost podobných dehonestujících přívlastků.

Podobný ráz má i fixlování se slovy „uherský“, „Uhry“. V češtině a slovenštině existují obě slova, v maďarštině v praktickém užití jen „magyar“. Podobně jako Němci používají pro česká slova „Čechy“, „český“ dvě: „Böhmen“ und „böhmisch“ a „Tschechien“ (resp. „Tschechei“ podle vzoru Slowakei nebo Türkei) a „tschechisch“. Přesto se naše ústava právem odkazuje k tradicím středověkých Čech, i když národnost v dnešním smyslu pojímáme jinak než tehdy a smysl není popírat význam německého etnika pro politický a kulturní rozvoj státu. Pro Maďary platí to samé a nemělo by se to zamlžovat hrou se slovy. A když se někde jinde než v historické publikaci objeví mapa středověkých zemí Koruny české včetně Horní a Dolní Lužice a Slezska, nebo Československa, neznamená to ještě, že bychom chtěli okupovat kus Německa nebo Slovensko.

Další věc je problém rakousko-uherského vyrovnání, na něž naráží paní Lunaceková. Nevidíme dnes dost jasně, že to byl výsledek řady krvavých a krvavě potlačených protihabsburských povstání, že si ho Maďaři museli tvrdě vybojovat. Jistě, konečný kompromis byl sjednán i na náš účet. Přesto máme dobrý důvod umět pochopit, že vyrovnání Maďaři chápou (právem) za svůj politický úspěch. Úspěch, který měl jistě i své stinné stránky. A to stejně, jako máme zase my právo požadovat od Maďarů, aby pochopili, proč se hlásíme k odkazu československé státnosti, i když taky ona měla také své stinné stránky a byla dosažena mj. i na maďarský účet. K vyrovnání a konečnému usmíření středoevropských národů a k definitivní stabilizaci regionu je nutné, aby dokázaly pochopit nedostatky toho, čím se samy pyšní, a také přednosti toho, co vytýkají svým sousedům.

To, o co se pokoušejí v EU (někteří, výtka se netýká EU jako celku, mluvčí EK odmítl záležitost komentovat), zjevně z idealismu, který, jak to často bývá, bezprostředně sousedí s hloupostí, je zamést minulost z koberce pod koberec a věnovat se budoucnosti, která má tu výhodu, že se ještě nestala. Jenže bez společného kritického porozumění společné minulosti žádná budoucnost nebude.

Lidové noviny 17. ledna 2011