indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

27.11.- 31.12. 2010

Prezident mluví

S většinou toho, co řekl prezident ve svém letošním novoročním projevu, není obtížné s tou či onou výhradou souhlasit: krize, kterou prožíváme, je euroamerická záležitost a staví především Evropu do otázky: žili jsme na dluh (Jiří Hanák v Právu prezidentovi vytýká, že na dluh žili jen bohatí, kdežto my chudí pracující za nic nemůžeme, samozřejmě, nikdy jsme za nic nemohli, vždycky za to mohou ti druzí). Od opozice očekává spoluúčast na politice, ne mocenské třenice. Kritizuje – nepřímo, aniž by jmenoval – akci nemocničních lékařů „Děkujeme, odcházíme“. Klause kritizovala opozice za to, že se postavil jednoznačně za vládu. Jeho formulace byly ovšem přinejmenším šikovné: „potřebujeme vládu stabilní a funkční“, prezident doufá, že tato jí může být, pokud provede reformy odvážně, rychle a racionálně a dokáže je lidem vysvětlit.

Prezident kritizuje lékařský exodus. Jeho hlavní výtka není, že by nemocniční lékaři odcházeli za lepším, snad měl víc zdůraznit, že odcházet za lepším je přirozené, je to součást naší svobody. Klausova výhrada zní, že jde o odchod organizovaný a hromadný (já za ní cítím od organizující lobby i jakýsi politický záměr). Problém je s Dykovou básní. Čtenáři a posluchači ji dnes už většinou neznají, nám ji za stalinismu ještě tloukli do hlavy, ačkoli autor byl nacionalista a aspoň srdcem národní demokrat. Je z roku 1921, jmenuje se Země (rozuměj vlast, bd) mluví, a závěr zní: „Prosím tě, matka tvá: braň si mne, synu! Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“ V duchu nacionalismu předminulého a minulého století zdůrazňuje autor příslušnost ke stádu. Běda ovci, která se odtrhne, sežere ji vlk! Kdosi (myslím, že Erazim Kohák ve své lepší minulosti) trefně upozornil, že je to přesně naopak: „Opustíš-li mne, zahynu“. Člověk nese odpovědnost za celek, k němuž patří. To znamená, že ho sice může opustit, ale odchod musí být legitimně zdůvodněn. Co si budeme povídat, mnoho odcházejících nemocničních lékařů se v zahraničí uplatní (i když někteří možná spíš v profesích jako barový vyhazovač, ani v tomto případě není vyloučeno, že teprve v cizině najdou své pravé poslání), škodní budeme my, co zůstaneme, a s tím se sprostě kalkuluje. O legitimitě nemůže být ani řeči, možná ale o politické manipulaci, těžící z mnohdy oprávněné nespokojenosti odcházejících.

Hlavní problém je ovšem v závěru prezidentova vystoupení: „Nepodléhejme hlasům těch, kteří si libují v pesimismu, v neustálé kritice všeho a všech, v nepřejícnosti a závisti, hlasům těch, kteří si rozhodnou a rozhořčenou kritikou a tepáním nešvarů budují své ničím jiným neopodstatněné postavení nadřazenosti a výjimečnosti, hlasům těch, kteří mají zvláštní radost z neúspěchu a nezdaru. Po celé naší zemi se potkávám se spoustou normálních, pracovitých a kreativních lidí, a to mi dodává optimismus. Říká mi to, že většina našich spoluobčanů hlasům věčných kverulantů nenaslouchá a že se jimi ve svých životních postojích a aktivitách nenechává zviklat.“ Člověk má dojem, že čte Rudé právo anno 1980. Ztroskotanci a zaprodanci versus poctiví pracující. Musím se přiznat, že chvíli jsem uvažoval o tom, zda pan prezident náhodou nemíří na mne, ale připustil jsem si svou relativní bezvýznamnost. Pasáž však zaujala taky Alexandra Mitrofanova z Práva. Jak by ne. Zaujme každého publicistu, který se snaží se snaží psát o situaci s kritickým odstupem. Je to důležitější než mazání medu kolem huby. A proto bych rád panu prezidentovi nakonec ocitoval našeho novinářského klasika, Karla Havlíčka: „Nevěřte, vysoce vážený pane…, ó prosím nevěřte chválám, které Vám samému o Vašich vlastních spisech zasílají… Ó svět je zlý! Svět je bezbožný, … on nás od očí chválí a po straně haní. Věřte raději tomu, kdo se Vás do očí haněti nebojí! –Kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, ta s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou, dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky…“

lidovky.cz 3. ledna 2011