Poděkování

Vážený pane předsedo, excelence, dámy a pánové,

Nejprve mi dovolte, abych Vám ze srdce poděkoval za uznání, jehož se mi dnes dostalo. Upřímně řečeno, něco podobného se mi nestává často, Maďarsko je jakási výjimka. Rád bych místo opakovaných slov díků řekl stručně, proč jsem se k úsilí o středoevropské porozumění odhodlal a co si slibuji od budoucnosti.

Když jsem v osmdesátých letech minulého století se svou „středoevropskou iniciativou“ (v uvozovkách) začínal, pochyboval jsem, zda vůbec může mít nějaký ohlas. Bylo to dáno také specifickou českou situací: česká veřejnost si příliš zvykla na frázi „na věčné časy a nikdy jinak“, i když ji chápala spíš jako přísný rozsudek doživotního vězení. Můj dojem z poměrně častých návštěv Maďarska v té době byl o hodně příznivější: ze života se tu nevytratila naděje. A tam, kde je naděje, dá se smysluplně uvažovat, co smysluplného lze udělat. A další věc: napětí mezi Čechy a Maďary (pochopitelné, česká politika po roce 1918 byla v tomto smyslu velmi problematická) se časem zmírnilo: tak, že bylo možné poznat, nakolik blízko k sobě mají dva národy, které odedávna budovaly svůj život na přináležitosti k Evropě a na západním křesťanství.

Rozhodl jsem se, že se naučím maďarsky natolik, abych mohl aspoň číst základní literaturu a trochu komunikovat. Velmi se mi to vyplatilo v dvojím smyslu.

Především jsem získal možnost seznámit se podrobněji s moderními maďarskými dějinami a s tím, jak se maďarská intelektuální elita vyrovnávala s myšlenkou střední Evropy: v tomto rámci především s dílem Istvána Bibó.

Dále jsem přes české číslo časopisu Tiszatáj navázal kontakt s řadou maďarských přátel, kteří mi v mém úsilí mnohokrát velmi pomohli. Využívám této příležitosti, abych jim za to veřejně poděkoval.

Odtud se odvinula má činnost v disentu (včetně spolupráce české Demokratické iniciativy se silnějším úspěšnějším Maďarským Demokratickým fórem), po převratu desetileté působení na univerzitě a sedmnáct let publicistické činnosti.

Druhá věc, kterou bych rád zmínil, jsou dnešní problémy střední Evropy. Bohužel se ukazuje, že je to oblast permanentně zatížená nenávistí. Stinnou stránkou středoevropského nacionalismu (měl i své četné světlé stránky, asi důležitější) bylo, že se vytvořila situace, kdy tu každý nenáviděl každého. Vrcholem byly dvě nestydaté ideologie postavené na přesvědčení, že hybnou silou dějin je nenávist: nacismus (méně dokonalý) a marxismus-leninismus (stejně hnusný, ale bohužel podstatně úspěšnější). Zbytky tohoto marastu nás zatěžují dodnes, aniž bychom si to uvědomovali. Chápeme politiku ne jako způsob vyrovnávání konfliktů ve společnosti i mezi státy, ale jako pokračování třídního boje jinými prostředky. Česká politika je obojím dosti prolezlá. Nenávist oslabuje národní organismus a činí ho snadnou kořistí imperiálních mocností s nečistými choutkami (v současné době těch na východ od nás). A také rozhádané společenství národů se stává snadnou kořistí cizích predátorů.

Opravdu evropská politika byla a je založena na myšlenkách spravedlnosti, smíření a odpuštění. Jen na nich stojí trvalý mír. A za něj je nutné nejen se modlit, ale taky pro něj pracovat.

Děkuji Vám za pozornost.

14. listopadu 2010