indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

22.8. - 27.9.2003

ARCHIV

Sexmise

Vládní rada pro rovné příležitosti mužů a žen zvažuje vznik ministerstva pro ženy. Má se stát „asimilačním a mediačním orgánem antidiskriminační politiky“ (terminologie prozrazuje, že na problému pracují vědci). Jiná možnost je veřejný ochránce práv žen nebo „Centrum pro rovné zacházení“. Zároveň zazněly některé konkrétní návrhy: na volebních kandidátkách mají být z 50% zastoupeny ženy. Zaměstnavatelé v podnicích s více než 50 zaměstnanci mají prosazovat rovnost pohlaví.

Inspirací pro dívčí válku, kterou hodlá s českou společností svést výše uvedená Rada, je zřejmě tažení evropské komisařky pro zaměstnanost a sociální politiku Anny Diamantopuluové (jak strašidelné jméno!) proti „sexismu“. Ten nespočívá jen v takových ohavnostech, jako je prezentace poloodhalených nebo zcela odhalených žen na televizní obrazovce. Projevuje se i rafinovaně a skrytě, např. „stereotypním zobrazením žen“ v rolích sekretářek a u plotny. Projevem sexismu jsou i vyděšené ženy a drsní šerifové ve filmech z Divokého Západu.

Nápady Vládní rady nejsou ovšem dost důsledné: co budou platny volební kandidátky půl na půl, když neuvědomělé ženy budou volit muže! Je tedy třeba zavést kuriální systém (ženy volí pouze ženy a muži pouze muže), nebo ještě lépe, namísto nesmyslného dělení parlamentu na Poslaneckou sněmovnu a Senát zavést Komoru mužů a Komoru žen (to by zajišťovalo větší svobodu, protože muži by v tom případě mohli volit také ženy a ženy také muže). Rovněž hranice 50 zaměstnanců pro uskutečnění rovnosti pohlaví nebezpečně připomíná první komunistické znárodnění po roce 1948. Rovnost je třeba uskutečňovat už v podnicích od dvou zaměstnanců (v podnicích s jedním zaměstnancem je bohužel neuskutečnitelná).

Pokud jde o paní komisařku Diamantopuluovou (označení komisařka v tomto případě vyvolává vzpomínky na VŘSR), její chybou je, že se neinspirovala příkladem islámského světa. Ženy by měly v televizi zásadně vystupovat v burkách – a aby se dodržela zásada rovnosti, muži taky. Televizní seriály by se tak rázem změnily v jakési Teletubbies pro dospělé a skončila by diskriminace jednodušších diváků, kteří si nejsou schopni zapamatovat jednotlivé postavy. A film, v němž by drsná šerifka chránila vyděšené kovboje před nájezdem zdivočelých Amazonek, by znamenal skutečný průlom do světa jednotvárných westernových příběhů.

Zdá se, že se kdesi vysoko v horách protrhla hráz od jezera pitomosti a jeho vody hrozí zalít celou Evropu. Je to nejspíš tím, že ji už dlouho nepotkal skutečný problém, a tak si musí vymýšlet problémy fiktivní. Metodika je jednoduchá: vezme se nějaká reálná patálie (diskriminace žen, pokud jde o příjmy v zaměstnání, obtěžování na pracovišti), obalí se patáliemi vymyšlenými a vznikne jakési obludné monstrum. Proč se např. nikdo nestará o to, aby ženy měly právo nejít do zaměstnání a starat se o děti! Zažil jsem jako malé dítě situaci, kdy to bylo možné, a přechod na bolševickou „plnou zaměstnanost“ jsem nesl dost těžce. A jde přece o rovnoprávnost mužů a žen, ne o rovnost! Rovnost v případě žen znamená nárok na plochá prsa, chlupaté nohy a knír pod nosem. Emancipační běsnění rozvášněných modrých punčoch směřuje do společnosti, kterou zdařile vylíčil znamenitý polský film, jehož název zdobí titul tohoto článku. Je zcela logické a v řádu věcí, že to byla společnost totalitní.

28. září 2003