indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

12.4.-17.4.2010

Paroubek ante portas IV

Opět se omlouvám za opožděné dokončení tohoto mého článku. Polská tragédie mi zabránila napsat ho už minulý víkend, musel jsem se věnovat jí.



Nejde ale jen o to, že celý národně socialistický balast, o němž jsme mluvili, byl po listopadu 1989 potichu a nekriticky přibalen do základů nové české demokracie a jeho vliv od Havla ke Klausovi, od Klause k Zemanovi a od Zemana k Paroubkovi neustále sílí a získává si veřejnou podporu. Na rozdíl od teze, že moderní liberální demokracie stojí na křesťanských základech, se zrovna na tomhle Klaus s Paroubkem bez problémů shodnou. Klausova ODS spolu s ČSSD odhlasovaly na tomto základě v nynějším desetiletí pár divokých nacionalistických deklarací (o věčnosti prezidentských dekretů, zákonné blahořečení Edvarda Beneše). Pozoruhodné je, že se dnes Klaus a ODS s Paroubkem nepochybně shodnou i na tezi o evropských dějinách jako na ustavičném zápase mezi socialismem a kapitalismem (s tím rozdílem, že každý z nich dává socialismu a kapitalismu odlišná znaménka). Teze má poněkud stalinský charakter (není zjevné, zda jde o zápas neustále se zostřující, v politické praxi to vypadá, že ano). Přitom se na můj vkus málo rozlišuje mezi socialismem a bolševismem (tj. stalinskou formou socialismu).

Je proto třeba zdůraznit, že stejně jako národní emancipace středo- a východoevropských národů v 19. století, měl tehdy i socialismus svou legitimitu jako emancipační hnutí „čtvrtého stavu“ ve společnosti. Stejně jako nacionalismus zahrnoval i výstřední jurodivé ideologie (marxismus), dokázal je však v Evropě překonat a zapojit se do evropského demokratického společenství, vzít za své jeho základní hodnoty, o nichž jsem mluvil úvodem. Říkám to proto, aby bylo jasné: nebezpečí se nejenže nejmenuje Dělnická strana nebo KSČM, ale ani ČSSD. Nebezpečí se jmenuje Jiří Paroubek a jeho tým. Tito lidé problematizují nejasný a vratký konsensus, který se vytvořil bezprostředně po pádu komunistického režimu: budovat politický systém, spočívající na principech liberální demokracie a naší příslušnosti k Západu. (Mají to o to lehčí, že i Západ je nyní v krizi a že obludné představy o „multikulturalitě“, „politické korektnosti“ nebo např. „genderové rovnosti“ otřásají jeho základy; možná si to maluji, ale dějiny demokracie představují sled jedné krize za druhou, demokracie se musí uplatňovat ve zkouškách a to se právě děje; tato zkouška mi ovšem připadá dosti náročná). Jejich ieologická strategie je podobna té Benešově : jde o to obohatit demokracii „socialismem“ a naši západní orientaci dalšími „azimuty“. Přitom to, co si představují pod „socialismem“ se s liberální demokracií v mnoha věcech nesnáší (uvádím jako příklad jen vykutálené představy o svobodě slova) a za politikou mnoha azimutů se skrývá nezodpovědné a nebezpečné koketování s Ruskem. Nejde o to bojovat proti „socialismu“ an sich (dokud se přesně nevymezí, co si pod ním představujeme) nebo snad proti ČSSD, ale proti této politice, která ohrožuje naši svobodu a bezpečnost.

Nejsem sociolog, ale nemohu se zbavit dojmu, že česká společnost a hlavně její elity procházejí od roku 1989 jakýmsi sociálním úpadkem a rozvratem. Zde je jakýsi hrubý nárys. Na počátku stála dobrá vůle. Do popředí se dostali jurodiví asketičtí intelektuálové z disentu, kteří o světě mimo své ghetto příliš nevěděli a společností „venku“ bohužel podvědomě pohrdali. Vzájemné setkání nové elity a lidu (který byl zpočátku také pln dobré vůle) skončilo oboustranným zklamáním. Pak přišli na řadu někdejší pilní úředníci, technici, národohospodáři, kteří vykonávali svou práci (nekřivděme jim, měli ji většinou rádi a dělali ji v rámci možností dobře), komunistické načalstvo jim přitom překáželo, o povaze režimu neměli pochybnosti a hluboce jím pohrdali, většinou se ho bohužel taky báli. Ne moc, tak akorát, aby to stačilo na to, aby režim jakž takž fungoval bez katastrofických poruch a zároveň se nesesul. Jejich pojetí demokracie bylo a je méně náročné, ale taky méně divoké než pojetí jejich předchůdců. Je to pořád ještě demokracie a dá se v tom žít. S lidem problém neměli, i oni byli lid. Obávám se, že teď by mohla přijít ke slovu třetí vrstva: ti, co se pohybovali v divokých pralesech socialistického pohostinství a komunálního pseudopodnikání, v atraktivních oblastech socialistického obchodu, veksláci, šmelináři, lampasáci ČSLA, podnikatelé z oboru cirkusů a varieté. Také součást lidu. Dokázali si starý režim tam, kde to potřebovali, přizpůsobit svým potřebám, dokáží to i s dnešním režimem. Bohužel to, co přitom vznikne, už nejspíš nebude demokracie v pravém slova smyslu. Tak jako Masaryk kdysi charakterizoval první světovou válku jako boj mezi theokracií a demokracií, v němž demokracie nakonec zvítězila, mohl by někdo zlomyslný nazvat období, do něhož jsme už před pár lety nepozorovaně vpluli, bojem mezi demokracií a zcela novým systémem, pro nejž bych si vypůjčil jméno buranokracie. Říkám to s krajní opatrností, ideologizování tohoto typu je vždycky paušalizující a tedy nepřesné. Paušalizující a nepřesné bylo i ideologizování Masarykovo: bohužel však i v tom smyslu, že Masaryk byl, jak se ukázalo, ve věci vítězství demokracie příliš velký optimista.

18. dubna 2010