ARCHIV

Má dvě setkání s Pavlem Tigridem

Za celých jednačtyřicet let, která jsem prožil v bolševickém ráji, jsem byl za dráty, které nás oddělovaly od svobodného světa, jenom dvakrát. Shodou okolností jsem se pokaždé sešel s Pavlem Tigridem, ačkoli jsem to první setkání vůbec neplánoval.

Odehrálo se v babím létě v roce 1965. Existence časopisu Tvář, s nímž jsem úzce spolupracoval, se chýlila k rychlému konci. Vadil ideologům z ÚV KSČ stejně jako komunistickým reformistům ze Svazu čs. spisovatelů, který ho (v tuto chvíli už jen velmi nerad) vydával. Komunistům by se bylo velmi hodilo přistihnout nás in flagranti se zrádnou emigrací. Tigrid měl tenkrát pověst emigrantského Belzebuba.

Měl ji právem. Když jsem byl na vojně, mohl jsem vzhledem k poloze kasáren a technice, kterou byl útvar vybaven celkem bez problémů poslouchat Svobodnou Evropu. Bylo to samozřejmě přísně zakázané, ale dělal to kdekdo a lampasáci se nijak zvlášť nesnažili někoho dopadnout – byli by z toho měli problémy i oni. Vysílání na mne působilo jako řev brontosaura z Bradburyho povídky. Solidní a podrobné zpravodajství se snažilo vyjít vstříc prostému českému člověku, ale představa, kterou o něm měli, byla roztodivná. Několikrát do týdne například hlasatelka oznámila, že „hovoří strýc Josef Konopa“. Očekával jsem rozverné vyprávění v hanáckém dialektu. Místo toho zazněl seriozní až suchopárný ekonomický komentář. U satirických šlehů Minky Rybákové se mi zase suchopárnosti bolestně nedostávalo. Jednou denně, myslím že v poledne, vysílali zprávy v jazyce, který byl jakýmsi historickým kompromisem mezi češtinou a ukrajinštinou. Bylo zjevné, že ti lidé jsou úplně vedle. Tigrid zřejmě velmi brzy pochopil, že to takhle nejde, a chtěl se víc orientovat na domov. To bylo samozřejmě správné a pro komunistický režim nebezpečnější. A tady se zrodil můj problém s Pavlem Tigridem.

Tvář se tehdy spolupráci s politickou emigrací programově vyhýbala. Okamžitě bychom byli ztratili možnost jakž takž legálně působit doma na veřejnosti. Oslovovat domácí veřejnost pro nás bylo v tu chvíli důležitější než tisknout za hranicemi v časopise, jehož domácí klientela byla tehdy ještě nevelká: bez problémů se k němu dostali jen papaláši z ÚV KSČ a estébáci. A oslovovat veřejnost jsme mohli i po prvním zákazu Tváře na sklonku roku 1965. Taky jsme věděli, že na nějaké přímé politické vystoupení není čas, a upřímně řečeno, zajímala nás tehdy v první řadě kultura. Ne ta „socialistická“. Nýbrž kultura bez přívlastků.

Z těchto důvodů jsem se ani nesnažil Pavla Tigrida v Paříži vyhledat. Dostal jsem se tam se zájezdem organizovaném jakousi mládežnickou cestovní kanceláří. Redakci Tváře překvapivě nabídli jedno místo (StB zřejmě potřebovala zjistit, kdo z Tváře vynáší na Západ texty zabavené cenzurou) a já jsem neodolal, ačkoli jsem si to asi za těchto okolností měl spíš odpustit. Za svou chtivost jsem byl po návratu vytrestán dvěma výslechy v „kachlíkarně“.

Zaskočil mne spisovatel Jan Čep. Domluvil jsem si s ním schůzku a on na ni Tigrida přizval. Když jsem mu vyložil naši koncepci, dvakrát jsem si u něho nešplhl. Dotklo se ho to, považoval to za nevděk: my jsme tu od toho, abychom Vám pomohli. Jenže my jsme v tu chvíli pomoc tohoto druhu nechtěli a vlastně nepotřebovali. Nesl to velmi těžce.

Druhé setkání se odehrálo 20. srpna 1968 na Evropském fóru v Alpbachu. I tady jsem měl smůlu, tentokrát jiného druhu.Navečer se sešel kroužek emigrantů a lidí z „ČSSR“. Tigrid se velmi zajímal o koncepci obnovené Tváře a záměry redakce. Mluvili jsme klidně a věcně, minulé neporozumění jako by odvanulo. Na druhý den ráno jsem šel do hotelu na snídani. U rozhlasového přijímače seděla skupina Rakušanů a zaujatě poslouchala. Vida, jak lidé v demokracii aktivně politicky žijí, říkal jsem si. Pak jsem ovšem zaslechl, co poslouchají, a chuť na snídani mne přešla. Vypotácel jsem se z jídelny a potkal Pavla Tigrida, který ještě nic nevěděl. Dozvěděl se to ode mne. Nebyl jsem v ten den zrovna poslem dobrých zpráv.

Pavel Tigrid byl člověk docela jiného typu než já. Měl jakousi bytostnou potřebu vidět věci z lepší stránky. Já jsem si za dobu prožitá v komunistickém Československu zvykl čekat vždycky to nejhorší. Poslední léta jsme se setkávali při různých společenských záležitostech a prohodili spolu pár slov: viděl jsem, že Tigrid mým škarohlídstvím trpí, ale taky, že se snaží být objektivní. To, že se mne před nedávnem v Mladé frontě Dnes otevřeně zastal, mne zaskočilo a trochu překvapilo. A jsem tomu velmi rád. Zdá se, že mi odpustil.