Bandera, Horthy, Beneš

Prezident Klaus vystoupil ve středečních Lidových novinách z minulého týdne proti chybným a škodlivým názorům Luboše Palaty na prezidenta Beneše (Palata ho v titulku svého článku z 25. ledna postavil vedle Stepana Bandery). Prezident v závěru článku vyzývá národ, že se s něčím takovým „nesmíme smiřovat“.

Palata ovšem postavil Banderu a další středo- a východoevropské politiky minulého století včetně Beneše do jedné řady v tom smyslu, že jde vesměs o muže, kteří jsou doma hluboce uctíváni, zatímco v sousedství stejně hluboce nenáviděni. Což svědčí o tom, že v našem regionu není asi něco úplně v pořádku.

Sám Klaus poskytl svým článkem pěkný příklad toho, o čem Palata píše. Pohoršuje se, že demokrat Beneš se ocitá vedle „fašistického diktátora“ a „oddaného Hitlerova spojence“ Miklóse Horthyho. Ani jedno, ani druhé není pravda. Za prvé: meziválečné Maďarsko byla konstituční monarchie s autoritativními rysy. Měla legální opozici (včetně sociálně demokratické strany), která vládu často tvrdě kritizovala. Za druhé: Madaři nepodpořili německý útok na Polsko a poskytli azyl polským vojákům, kteří se uchýlili na jejich území. Do války s Ruskem a USA je musel Hitler natlačit. Od roku 1943, kdy bylo jasné, že Němci válku prohrají, vyjednávali nejprve se západními spojenci a potom i s Rusy o „přeskočení“ na druhou stranu fronty. Nakonec Horthy uzavřel s Rusy příměří (načež ho Hitler nechal svrhnout a a nahradit skutečným fašistou Szálasim). Politická koncepce, která za tím stála, nebyla ani realistická, ani moc důstojná: nejprve získat s německou pomocí co nejvíc z toho, co Maďarsko po Trianonu ztratilo, a pak nechat Hitlera ve štychu. Ale oddaností to lze nazývat jen ztěží.

Tím se dostáváme k podstatné věci. My Češi máme ohavný zvyk ohrnovat nos nad těmi, kdo ve vnitřních koloniích bolševického Ruska (v Pobaltí, na Ukrajině), sevřeni mezi dvěma mlýnskými kameny, Stalinem a Hitlerem, bojovali za svobodu svých národů – a někdy přitom jednali a rozhodovali se problematicky. Podívejme se na našeho národního světce, dr. Edvarda Beneše. Nejprve vyklidil pole v roce 1938. jeho rozhodnutí bylo tenkrát pragmatické, ČSR opustili její spojenci (za vzor bojovnosti se to ovšem vydávat nedá). Podruhé – neodpustitelně – v únoru roku 1948, kdy jeho povinností bylo přinejmenším okamžitě abdikovat. A zde souhlasím s Klausem aspoň v tom, že ho nelze stavět vedle Bandery. Lze ho stavět vedle Emila Háchy z r. 1939, Alexandra Dubčeka z r. 1968-9 – a vedle Miklóse Horthyho, který v březnu 1944 Hitlerovi zpětně požehnal německou okupaci své země a vydal tak své přátele a spojence gestapu a maďarské Židy holocaustu. To, co se stalo, by se bylo stalo, i kdyby ti všichni řekli ne – ale stalo by se to bez nich.

Dívejme se tedy – všichni – na naše novodobé národní hrdiny střízlivě a kriticky. Maďarský filosof István Bibó kdysi trefně napsal: „skutečná demokracie a skutečné usmíření mezi těmito národy zavládne teprve tehdy, až poprvé společně pochopí a pojmenují své vlastní, vzájemné zpustnutí.“

Lidové nviny 2. února 2010