indexok_r2_c02.gif(2kB)  
Uvodní strana Sem můžete psát Dopisy čtenářů Archiv

7.11.-14.11.2009

Nebyla k Chartě alternativa?

Sobotní Právo i Lidové noviny poskytly plastický obraz naprosté bezradnosti a nepřipravenosti okruhu kolem Havla na situaci, kdy se režim zhroutí a oni budou muset chtě nechtě převzít politickou zodpovědnost. Původně nechtěli vůbec vstoupit do „oficielních struktur“, jen vyslovovat souhlas či nesouhlas s jejich činností. Pak ustoupili, byli ochotni vzít ve vládě symbolickou účast a připravovat se na pozdější převzetí moci (!). Nakonec musel přijít „přeběhlík“ z opačného tábora, zkušený politický šíbr Marián Čalfa, který je politicky zorganizoval a naučil je dělat politiku. Do povahy té politiky se to osudově promítlo.

Přitom skoro od počátku existence Charty se vyvíjel pokus o jakousi alternativu, kterému se v posledních letech před převratem dostalo nezanedbatelné publicity. Protože jsem se na něm podílel a protože je dnes jaksi pozapomenut, nemůže se nikdo divit, že ho tu připomínám.

Na počátku stála malá skupinka lidí. Někteří Chartu podepsali a byli zklamáni z jejího vývoje, další ji nepodepsali ze zásadních důvodů, jako radikální, předimenzovaný pokus o politickou akci, který se podařilo izolovat do jakéhosi ghetta, kde se soustředil na „obhajobu lidských práv“ jako na čistě nepolitickou aktivitu. Kolem těchto lidí vznikl jakýsi volný debatní klub, jehož se příležitostně účastnili i lidé, kteří měli k iniciativě zakladatelů větší či menší výhrady, disidenti (Luboš Dobrovský, Jan Sokol, Václav Žák, Petr Pithart) ale taky Tomáš Ježek nebo Václav Klaus. Nosná idea iniciátorů byla: existuje tu „nehmotná instituce“, kterou nelze zakázat nebo rozpustit, česká národní společnost. Staví na liberálních a demokratických tradicích, symbolizovaných jmény Palacký, Havlíček, Masaryk. Podstatný pro tu tradici je politický realismus a důraz na drobnou politickou práci. Tato tradice vyrůstá z křesťanských základů. Český národ se dostal do nového, cizorodého prostředí ruského komunistického impéria, kterému je potřeba rozumět. To jsou hlavní témata ineditních sborníků, a na nich bylo třeba budovat národní program pro současnost. Sborníky jsme připravovali v omezeném počtu opisů a neposílali na Západ. Proto se o nás policie přímo nezajímala, i když na diskusích se někdy sešlo až třicet lidí.

V roce 1986 jsme došli k přesvědčení, že politický vývoj v Rusku povede v dohledné době k tomu, že i u nás se otevře prostor pro nezávislou politickou činnost. Sepsali jsme jakýsi minimální politický program: je třeba překonat rozdělení společnosti tím, že se zruší diskriminace jedněch (pronásledovaných od roku 1969) a privilegia druhých (KSČ). Má jít o „normalizaci společenského provozu“, zahrnující mj. demokratizaci státní správy, zajištění práv občanů a povolení drobného soukromého podnikání. S programem jsme se obrátili už i na lidi z vedení Charty, mj. na Václava Havla. Výsledkem kontaktů byl společný dopis poslancům FS z podzimu 1989, který kromě čelných představitelů Charty podepsali i lidé z našeho okruhu, kteří se v disentu nikdy neangažovali (celkem 49 lidí).

Odtud se rozvíjí činnost Demokratické iniciativy. Na podzim roku 1989 měla už víc než stovku aktivistů po celé republice. Mezi DI a chartistickým Olympem existovalo stálé napětí (kladli jsme důraz na politické angažmá), což nakonec znemožnilo spolupráci mezi DI a HOSem (politické křídlo Charty, vzniklo později než my). V situaci hrozící izolace jsme se 11.listopadu 1989 prohlásili za nezávislou politickou stranu a požádali bolševické ministerstvo vnitra o registraci. Přiložené „programové požadavky“ obsahovaly jakýsi harmonogram politických změn: okamžitou liberalizaci (základní občanská práva a svobody, amnestie pro politické vězně, odsouzení invaze z r. 1968), a dále volby prozatímního FS k 1. únoru 1990, jehož úkolem by bylo ustavení vlády občanského soužití, přijetí nové ústavy a volebního zákona. Požadovali jsme přirozeně i zavedení tržního hospodářství a zákonné zajištění soukromého vlastnictví.

Zprávu o založení strany šířila svobodná média ze zahraničí a měla velký ohlas. Tím se ovšem DI stala pro chartistické vedení konkurentem. Při ustavování OF byla uklizena do chlívku pro „politické strany“ (které jsou pro straníky, zatímco OF je pro všechny). Tuto složitou situaci se nám nepovedlo zvládnout: nakolik to bylo v lidských silách, nechť posoudí jiní. Zejména Václav Havel byl dlouho po převratu přesvědčen, že hlavním nebezpečím pro českou demokracii je spiritus movens a předseda DI Emanuel Mandler. Soustředěn na jeho eliminaci, nevšiml si, že mu mezitím Václav Klaus tuneluje OF a přetváří ho v politickou stranu.

lidové noviny 16. listopasu 2009