Václav Klaus káže národu: nezoufat!

Následující poznámky se týkají delšího článku nebo snad eseje prezidenta Václava Klause, který v sobotu 22. srpna přinesla příloha Lidových novin Orientace. Jmenuje se „20. let poté: proč jsme nespokojeni“.

Klaus tvrdí, že českou společnost ovládla vlna deziluze, pesimismu a rozčarování. Používá v té souvislosti pojem „blbá nálada“, s nímž kdysi přišel jeho předchůdce v úřadě.

Intelektuálové a lidé, jejichž vize budoucího světa a představy o jejich roli v něm se nerealizovaly, živí podle prezidenta pocit, „že jsme naši dvacetiletou cestu za svobodou a demokracií nezvládli“. Je pozoruhodné, že intelektuál je pro Klause něco jako čert, on sám se počítá mezi „obyčejné lidi“. Přitom je samozřejmě taky intelektuál. Antiintelektualismus, dělení lidí na nás obyčejné a na intelektuály, které je třeba zmáčknout, je typický pro intelektuály zcela specifické orientace (něco podobného najdeme např. u Zdeňka Nejedlého). Rovněž označovat své oponenty za zkrachovance a ztroskotance není nic až tak nového. Pozitivum naopak je, že náš prezident je zatím se svou historickou rolí spokojený.

Není ostatně divu. Vždyť ve skutečnosti jsme prý už dávno „integrální součástí západního světa a nikoli oázou postkomunismu“. Západní svět je ovšem nedokonalý. My ho v minulosti viděli přes ostnaté dráty zidealizovaně, jako celek, jehož součástí jsou „spotřební ráj, volné cestování, svoboda příležitostí, vyjadřování a demokratického rozhodování, a z toho pramenící bohatství jednotlivců i celé tamní společnosti“. „Je imperfektním (!) výsledkem lidského hemžení.“ Prochází periodicky krizemi. Navíc „tak trochu … přejal, „objevil“, a proto opakuje mnohé nectnosti „reálného socialismu“ a mixuje je s dosavadním pojetím svobody, jediného skutečného motoru lidské spokojenosti a prosperity“.

Lidé mají v důsledku toho nedobrý pocit, že se realita nekryje s perfektním ideálem. Tuto mezeru prohlubují i nezodpovědná média (další Klausův čert).

Západ tedy podle prezidenta není žádný ráj, je to namáhavý e velmi konkurenční svět. Probíhá v něm tvrdý boj, který od člověka vyžaduje plné nasazení. Je proto třeba „s umem, pracovitostí a tvořivostí svobodných lidí nalézat řešení na individuální i veřejné úrovni“.

Potud Václav Klaus. Prostoduchost a banalita těchto tezí je zarážející. Lidé jsou nespokojeni s tím, co dnes máme, protože kdysi měli příliš velké oči a představovali si to příliš ideálně. Je třeba brát to jako realitu, zatnout zuby a makat. Neskuhrat, že to, oč nám šlo, se nepovedlo. Jsme integrální součástí Západu. Tato myšlenková konstrukce připomíná trochu (ovšemže v obráceném gardu) projevy Vasila Biľaka.

Základní problém celé myšlenkové konstrukce spočívá v tom, že pracuje s protikladem mezi „ideálními“ pojmy (kapitalismus, socialismus), které ovšem nijak nevymezuje, protože přece každý ví, o co jde, a nedokonalou skutečností. Klausovo pojetí je na můj vkus zcela statické a doktrinářské a chybí mu historický kontext. To, co se u nás po roce 1945 stalo, nebylo žádné „vítězství socialismu nad kapitalismem“. Nýbrž to, že jsme byli skoro na půlstoletí vytrženi z dějinného kontextu, v němž se odehrával život české národní společnosti od jejího vzniku, a stali jsme se součástí zaostalého orientálního impéria, jehož momentálním státním náboženstvím byl „marxismus-leninismus“, či chcete-li „vědecký komunismus“, jakési na ruby obrácené pravoslavné křesťanství. Velká část české společnosti zpočátku přijala tuto změnu s nadšením nebo aspoň s pochopením. Hned po převratu r. 1989 bylo tedy jasné, že návrat bude těžký, dlouhý, bolestný a bude provázen peripetiemi. Zdaleka nejsme integrováni tam, odkud jsme byli vytrženi. Mluvit o krachu či neúspěchu je ovšem nemístné kapitulantství.

Matně se rozpomínám na to, co mi už jako dítěti na bolševickém světě a jeho ideologii nejvíc vadilo. Byla to jeho nelidskost a nedostatek velkorysosti. Nevíra v nekonečnou hodnotu jedince, bližního, lidské duše, a neschopnost uznat i protivníkovi, nepříteli, to, co jeho jest, a neupírat mu nos mezi očima: toho, kdo si myslí a dělá něco jiného, je třeba nenávidět od hlavy až k patě, nepřítel není bližní.

Problém je v tom, že smyslem svobody a demokracie není spokojenost a prosperita. Svoboda a demokracie jsou jen prostředky k tomu, aby se ve světě a mezi lidmi podařilo lépe a více než dřív prosadit to, co je správné a spravedlivé. Pokud se to děje, je svoboda a demokracie jaksi ospravedlněna. Pro lidi, kteří nejsou připraveni a ochotni uskutečňovat to, co je správné a spravedlivé, nemá svoboda a demokracie smysl. Spokojenost a prosperita nejsou přímým důsledkem demokracie, ale jen něčím, co je jaksi přidáno, obyčejně se zpožděním a v různé míře.

Jen na okraj si dovolím poznamenat, že se u nás po roce 1918 uplatnilo zvláštní pojetí funkce hlavy státu, do něhož první dva prezidenti České republiky bez váhání vklouzli. Posláním prezidenta je dát lidem smysl života a naplnit jejich srdce nadějí. Je to jakýsi úřední Mesiáš. Výsledky jsou zatím spíše směšné (velmi smutný byl zejména pohled na prvního prezidenta ČSR, velkého člověka, kterému takto pojatý úřad nakonec zabránil říkat cokoli smysluplného). Tato koncepce prezidentského úřadu je ambiciózní a rouhavá zároveň.

Z toho, co bylo řečeno, plyne, že liberální demokracie, jak jí dnes rozumíme, je funkční jen ve světě, který stojí na křesťanských základech, a ve společnosti, kde většina lidí věří v Boha. To je jen technická poznámka, konstatování faktu, že ve společnosti, která tyto po staletí budované základy nemá, svoboda a demokracie nebude funkční. Bude třeba vymyslit něco jiného. Zdá se, že Klaus a Paroubek už na něčem pracují. Moc mne zajímá, zda to jiné bude taky nové.

30. srpna 2009