Rozkol v ODS

Po prohraných krajských a senátních volbách Klausova nespokojenost s Topolánkem vyvřela z kuloárů na veřejnost. Předtím mohl člověk něco vytušit z aktivit poslance Tlustého a hlavně prvního místopředsedy Béma. Je zjevné, že nejde jen o osobní averzi a že to není jen reakce na poslední zjevné neúspěchy předsedy ODS.

Topolánek jako politik nebyl neviditelný ani předtím, než se chopil předsednické funkce. Patřil k senátnímu prostředí ODS, které nepřejalo ve všem všudy Klausův fundamentalismus a doktrinářství. Klausova nespokojenost s volbou předsedy strany byla pochopitelná.

Nově zvolený předseda strany dělal dlouho všechno pro to, aby pochybnosti o své pravověrnosti pokud možno zaplašil. Chvílemi to vypadalo jako demonstrace loajality: způsob, jakým ODS útočila na Špidlovu a Grossovu ČSSD, leckdy překračoval meze slušnosti. Následoval Boží trest v podobě Jiřího Paroubka. O spojence se Topolánkova ODS tehdy příliš nestarala v přesvědčení, že si vystačí s Kalouskem. Po Paroubkově razantním nástupu bylo zjevné, že tento kalkul je chybný, že na spojené síly KSČM a ČSSD taková dvojkoalice nemá.

Navíc Topolánek jako by si bál i jen připustit – natož veřejně demonstrovat – že neshody mezi ním a Klausem jsou zcela zásadní povahy. Proto vypadal a dodnes v očích mnoha lidí vypadá jako někdo, kdo jen nešikovně, nedůsledně a chybně realizuje Klausovu doktrínu, postavenou na pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky. A to přestože svými konkrétními kroky dával najevo, že mu tohle pojetí není vlastní. Jeho rozhodnutí o vytvoření koalice s lidovci a zelenými bylo nejen takticky, ale i věcně správné, znamenalo nakročení k tomu, aby se ve středopravém táboře zacelila jizva po sarajevského atentátu. Rezolutně (možná až moc) se opřel Klausovu rusofilství, ale jen nepřímo jeho pojetí „suverenity“ (tj. vlastně jakéhosi izolacionismu). Zaujal tolerantnější postoj k Lisabonské smlouvě – ale s tím, že sice za moc nestojí, ale nezbývá, než ji přijmout: to je vůči Klausovu jasnému „ne“ sebevražedná obojakost.

Mimo jiné i proto byl Topolánkův vztah ke Klausovi od chvíle, kdy usedl na nejvyšší místo v ODS, jedna velká defenzíva. Klaus si trpělivě budoval pozice, nechal za sebe mluvit a jednat jiné, a čekal na příležitost. Ta se teď naskytla. Před kongresem ODS je v dosti značné výhodě.

Jenže i jeho protivníci mají problémy: především, prezident se dostává do pozice ne nepodobné té, v níž byl jeho předchůdce z roku 1997. Ulpívá na něm stín jisté proradnosti. Topolánek se otevřeným konfliktům s prezidentem úzkostlivě vyhýbal a loajálně prosadil jeho znovuzvolení, zatímco Klaus přispíval spíš více než méně k tomu, aby v ODS vznikla vůči předsedovi „oponentura“.

Dále, chystaná strana-nestrana, kterou nepodporují její údajní zakladatelé, ale zato pan prezident, který s ní údajně nemá nic společného, je sice podobná „Sdružení přátel Miloše Zemana“, ale jedná se o jakousi jeho pokleslejší variantu, soustřeďující kolem sebe lidi, co nemají ani odvahu se k tomu, co provozují, otevřeně a korektně přihlásit. Přitom vzniká mimo ODS organizační struktura, v níž se budou zjevně angažovat lidé, kteří ani zdaleka nepatří ke špičkám strany a možná často ani nejsou jejími členy, ale bude schopna organizovat servis a podporu pro klausovské křídlo ODS a udělá předsedovi strany až do jeho kýženého svržení ze života peklo.

Třetí problém je Topolánkův formální oponent Pavel Bém. To, co provozuje, je z hlediska věrohodnosti naprosto neuvěřitelné. Nejprve nabídl Topolánkovi gentlemanskou dohodu: když se smíří s porážkou v předsednické volbě, zachová si premiérskou sesli a bude moci v dnešní konstelaci dovládnout až do řádných voleb. To by Topolánka zničilo – ale zároveň by se to neblaze promítlo i do preferencí ODS a jejího volebního výsledku v roce 2010 a do dalšího osudu Pavla Béma. Bém by si sám navrtal pořádnou díru do vlastní lodi.

Protože Topolánek neprojevil dostatek ochoty spolupracovat na vlastní politické sebevraždě, rozhodl se Bém změnit své stanovisko: Topolánek musí pryč, koalice je neudržitelná, je třeba buď utvořit menšinovou vládu s podporou ČSSD, nebo „dovládnout bez takové dohody a zcela se soustředit na řádné či předčasné volby, které se stanou skutečným referendem o potřebě reforem“ (citát je z rozhovoru pro sobotní MfD). Důvod změny má být Topolánkovo stanovisko k Lisabonské smlouvy – to se ale od prvního Bémova návrhu nezměnilo ani o fous.

Z toho všeho je jasné, že Klaus a jeho lidé mají celkem jasno v tom, že Topolánka je třeba odrovnat, ale vůbec nevědí, co potom. Bémově nabídce podpory menšinové vládě ODS se Paroubek právem vysmál, dobře ví, že po Topolánkově pádu bude Klausovy lidi držet pod krkem. Druhá varianta, s níž přichází Bém, je faktické bezvládí bez jasného východiska pro ODS.

Přitom situace, pokud jde o vztah Klause a ODS, je jasná, jen ji doposud z nepochopitelných důvodů nikdo z té strany nepojmenoval. Klaus má jistě zásluhy i vznik a a profilaci ODS a vůbec politického systému v ČR (původní disidentská představa „nestranické“ politiky byla sice neudržitelná, ale kdyby nebyla explicite napadena, mohlo by její pozvolné umírání nadělat spoustu škody), o to, že se ke svobodnému hospodářství nedospělo přes krach postkomunistických experimentů a v neposlední řadě i o pokojné rozdělení federace. Jenže to všechno už bylo dávno. Doba se změnila a dnes je čas na nezaujatou kritiku. Je např. třeba konstatovat, že Klausův isolacionismus (říká mu „suverenita“) je pro malý stát v neklidném regionu zhoubný, že jeho von hayekovská ideologie politického vývoje jako věčného a nesmiřitelného zápasu „kapitalismu“ se „socialismem“ směšná, neudržitelná a fanatická. S odstupem času je třeba taky uznat, že jeho předchůdce v úřadě a největší rival měl a má (zejména v zahraničně politické oblasti) v lecčems pravdu. Z Topolánkových praktických kroků může člověk, který se nad nimi podrobněji zamýšlí, vydedukovat, že o tom všem nejspíš něco ví, se svými spolustranníky a potenciálními voliči se však o to nedokáže – a možná ani nechce – podělit.

Soudě podle výroků některých představitelů ODS panuje dnes ve straně typicky český strach před „nedozírnými následky“. Nedozírným následkem přitom není rozkol v ODS. Případný rozkol v ODS je jen neblahým, leč nutným důsledkem přezrálého konfliktu, který jeho protagonisté dlouho dusili pod kobercem. Pokud ovšem v nynějším střetnutí Klause s Topolánkem vyhrají Klausovi stoupenci, budeme u nás mít do budoucna dvě relevantní politické síly: postkomunistickou ČSSD, vždy připravenou na komplot s KSČM, a o poznání slabší inertní haiderovskou pravici, něco na způsob Kramářových Národních demokratů.

30. listopadu 2008