Měli jsme bojovat?

Měli jsme na podzim rohu 1938 bojovat? To je, jak by řekl pan prezident, špatně položená otázka. V roce 1938 neměla ČSR prakticky žádné spojence, kteří by se dali brát vážně. Její vojenský potenciál byl s tím německým nesrovnatelný. Značná část jejího obyvatelstva (Němci, Maďaři, Poláci, ale i významná část Slováků) ji nepovažovali za svou a Němci v drtivé většině vysloveně sympatizovali s protivníkem. V této situaci bylo přinejmenším pochopitelné, že prezident Beneš tlaku mocností ustoupil. Bylo by velmi užitečné v konfrontaci s problémem Mnichov odolat pokušení svádět minulé bitvy (je zajímavé, že k tomu mají sklon současní politici, kteří svou nynější praxí prokázali, že nepatří zrovna mezi hrdiny). Otázka navíc odvádí pozornost od dvou daleko podstatnějších: za prvé, udělala ČSR po roce 1918 všechno pro to, aby pro sebe, svou ideu získala pestrou směsici mnohonárodního obyvatelstva? Tam, kde je lid rozdělený, betonová monstra na hranicích nepomohou. A za druhé: zachovala si česká společnost po Mnichovu „vzdor v porážce“, o němž mluví Churchill? Nepropadla místo toho, aby se připravovala na špatné časy, rozkladu a kapitulantství (viz třeba neuvěřitelné vyvádění některých katolických intelektuálů)?

Reflex č. 38/2008