Dva tisíce slov po 40 letech

Dva tisíce slov má kulaté výročí. K výročí je zvykem psát oslavné texty. K významným dokumentům minulosti je zároveň užitečné zaujímat věcné a kritické stanovisko. Oba požadavky je někdy obtížné uvést v soulad. Vyberu si tedy v případě prohlášení Dva tisíce slov tu druhou možnost, považuji ji za patřičnější.

Nechci nijak zpochybňovat, že jde o dokument velmi významný. Ruským papalášům vadil na tolik, že se pro ně stal jakýmsi symbolem toho, čemu s drzostí sobě vlastní říkali „kontrarevoluce“. A zahrnuli ho zuřivými nadávkami.

Rovněž považuji za slušné přiznat, že jsem tehdy patřil k okruhu, který měl k iniciativám tohoto druhu od počátku kritické výhrady. Považovali jsme je za projev politického radikalismu, který nebere ohled na dějinný kontext a okolnosti (Masaryk nazval politický radikalismus kdysi „rozvášněnou logikou, nešetřící dějin“). Zároveň jsme za nimi cítili nedostatek věcné reflexe toho, čím „komunismus“ pro českou společnost byl. U mnoha lidí, a přiznám, že pana Vaculíka k nim počítám, by to bylo znamenalo i trochu sebereflexe nad tím, co pro jeho prosazení u nás udělali – nejde mi o nějaké sypání popela na hlavu, pokud má člověk v té věci jasno, pozná se to na tom, co dělá a píše (a poznalo by se to i na Dvou tisících slovech). Abych tu tehdejší kritiku trochu doložil, odkazuji zde na jeden svůj krátký textík někdy z konce roku 1968, který reaguje rovněž na Vaculíkovy názory, a který jsem už kdysi dal v Událostech k dispozici). (Mohl bych samozřejmě uvést i rozsáhlejší a důkladnější články např. E. Mandlera nebo V. Havla na podobné téma).

Nejprve jakási formálně-technická výhrada. Prohlášení vzniklo na podnět „českých vědců“ a bylo od počátku koncipováno tak, že se k němu mají připojit kromě autora další signatáři. Protože jsem řadu petic pomáhal připravovat a další podepsal, vím, jak záleží na tom, aby text byl poměrně krátký a jednoduše zformulovaný. Svobodně uvažující lidé ve svobodné společnosti mají na řadu věcí odlišné názory a najít společného jmenovatele bývá náročný úkol. „Dva tisíce slov“ je mnohastránkový esej. To svědčí právě tak o velkých ambicích autora jako o malé náročnosti signatářů, kteří se dávají strhnout nadšením a hezkými formulacemi a nepřemýšlejí příliš o jejich smyslu. A naznačuje to jakési limity tehdejší svobody.

A teď pokud jde o obsah. Pozoruhodné je, jak vidí autor textu tehdejší situaci i historické předpoklady, z nichž vyplynula. Rekapituluji:

Po roce 1945 (nebo až 1948?) většina národa přijala program socialismu. Jeho řízení se však nedostalo do rukou pravým lidem, lídrům chyběla především obyčejná moudrost a slušnost. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nedokázali mu zabránit. Vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu zaujala místo svržené třídy(!). Tak přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter.

Letošního jara (1968, bd) se k nám vrátila znovu jako po válce velká příležitost vzít do rukou společnou věc, která má pracovní název socialismus, a dát jí tvar, který by lépe odpovídal naší kdysi dobré pověsti i poměrně dobrému mínění, jež jsme o sobě původně měli.

Potud Vaculík. Ten, kdo se na tehdejší situaci dívá z odstupu čtyřiceti let, je jistě ve výhodě. To není věcný důvod, proč tak nečinit, pohled z odstupu je přesnější a správnější. Je těžké někomu vyčítat, že tenkrát neměl jasno ve všem, na druhé straně není důvod přehlížet strašlivé iluze, svědčící o irealitě tohoto pokusu o politický program.

Ve skutečnosti je to tak, že po roce 1945 se dala většina národa nachytat na komunistickou ideologii, který byla státním náboženstvím ruského bolševického impéria. Nešlo jen o komunisty, jakousi bezbrannost projevili i lidé vázaní ne tehdejšího prezidenta Beneše. Během krátké doby jsme se stali bez velkého odporu kolonií této říše. Je možné, že tento vývoj byl nevyhnutelný (když vezmeme v úvahu obrovskou mocenskou převahu impéria a silnou komunistickou pátou kolonu v zemi), ale bezbrannost české veřejnosti je zarážející: nejenže např. Finové si v podobně beznadějné situaci dokázali zachovat nesrovnatelně větší míru svobody, my jsme byli snad jedinou kolonií v dějinách lidstva, k jejíž správě nebylo třeba vojenských jednotek metropole, stačili ji zajistit domácí ruští přisluhovači. Dále, mluvit o „svržené třídě“ je nehorázné, ve skutečnosti byly zlikvidovány zbytky demokratického aparátu a lidé, kteří si zachovali aspoň část víry v demokratické hodnoty a hodlali se k nim veřejně hlásit. Pokud jde o „bojování“ komunistů, je ve Vaculíkově chronologii jakási chyba, přišla na ně řada až ve chvíli, kdy se režim zkompromitoval a poměry se rozvolnily natolik, že pocítili potřebu se od minulosti, na níž se předtím sami podíleli, nějak distancovat – většinou bohužel bez toho, aby se byli se svým vlastním podílem aspoň sami pro sebe kriticky vyrovnali (myslili to přece tak dobře!).

V roce 1968 se tedy nám (zjevně především reformním komunistům) navrátila velká příležitost vzít znovu do rukou společnou věc (socialismus používá Vaculík tentokrát už jen jako její „pracovní název“), tak aby konečně dostala tvar, který by odpovídal naší kdysi dobré pověsti i „poměrně dobrému mínění, které jsme o sobě měli“. Problém je, že naše „dobrá pověst“ (tvrz demokracie ve střední Evropě) byla do značné míry plodem dobrého mínění, které jsme o sobě měli, a že pokud jde o toto dobré mínění, pan Vaculík za většinou české veřejnosti nijak nezaostával (cituji z jeho pověstného projevu na 4. sjezdu spisovatelů: moc po únoru 1948 přitahovala podle něho jen zbabělce, hlupáky a darebáky - a kromě nich, i „na určitý čas, za určitých okolností a pro určité úkoly jsou přechodně použitelní i různí morální absolutisté a nezištní, avšak špatně informovaní entuziasté, jako jsem já.“)

I na Dvou tisících slovech je tedy jasně vidět to, jak reformní komunisté vězeli jednou nohou ve svých minulých omylech a iluzích, a jak díky tomu viděli deformovaně i to, co tehdy probíhalo.

To ovšem zanechalo stopy i v konkrétním „programu pro všední den“, s nímž Dva tisíce slov přišly.

Podle prohlášení je třeba kooperovat s komunisty a podporovat jejich progresivní křídlo, „protože mají pořád ještě v rukou rozhodující páky a tlačítka“. Nechci v žádném případě zpochybňovat dobrou vůli těch lidí nebo předpokládat, že by je nebylo lze oslovit. Byli však úplně dezorientovaní a proto taky málo důvěryhodní. Schůdnější cestou než se s nimi dělit o odpovědnost, která spočívala z drtivé části na nich, oni měli v rukou rozhodující politické instrumenty, tedy bylo využít prostoru, který se otevřel svobodou slova, pro umírněnou, ale zásadní kritiku jejich pochybení s tím, že snad aspoň někteří z nich budou schopni ji zohlednit.

V hospodářské oblasti by dělníci jako podnikatelé(!) měli zasahovat do jejího zdárného vývoje tím, koho zvolí do podnikatelských správ a podnikových rad. Vaculík v podstatě drží šikovskou koncepci v době, kdy ji jiní (například Václav Klaus) přesvědčivě a zcela veřejně kritizovali.

Vaculík přichází s tím, že je třeba dosáhnout víc na obecní a okresní úrovni – v činnosti Národních výborů, Národní fronty, regionálního tisku. To je reálný prvek programu (ostatně Vaculík se tehdy snažil zevrubně informovat o lokálních problémech na „celostátní“ úrovni). Tam, kde to jinak nepůjde, je třeba zakládat občanské výbory a komise. Problém byl v nedostatečnosti politických prostředků, které byly k dispozici. Uvedu příklad z trochu jiné doby a oblasti: Federální shromáždění „ČSSR“ bylo důmyslně zařízeno na to, aby vyloučilo možnost majorizace Slovenska Českými zeměmi. Bohužel vůbec se přitom nepočítalo s možností politického pluralismu na české a slovenské době. Vzhledem k tomu se po převratu velmi rychle stalo totálně nefunkčním a nepoužitelným.

A konečně, praví se v prohlášení, musíme ujistit své spojence, že spojenectví, přátelství a obchodní smlouvy dodržíme. Problém byl, že spojenci nebyli žádní spojenci, ale zaostalé koloniální impérium, k němuž „ČSSR“ patřila, a že nešlo o přátelství, spojenectví a obchodní smlouvy, nýbrž o úplnou poslušnost. Impérium to bohužel dělalo z existenčních důvodů: kdyby bylo Čechům povolilo, bylo by se sesulo o dvacet let dříve.

V konkrétním programu Dvou tisíc slov se obráží tragická situace Československa té doby: jak lze zajistit svobodu a „demokratizaci“, aniž by se prosadila skutečná politická pluralita, svobodné podnikání, postavené na soukromém vlastnictví, a aspoň minimální míra nezávislosti, která je ke svobodné národní existenci nezbytná. Byl to nesmírně náročný úkol. Možná neproveditelný. Autor Dvou tisíc slov i signatáři té petice si ho zjevně nedokázali ani pořádně zformulovat.

29. června 2008