Příliš mnoho ultimát

Mladá fronta Dnes včera vhodně připomněla idylické časy, kdy zelení poslanci nastupovali do Sněmovny v tričkách stranických barev s nápisem „nejsem Paroubkův hlas“. Dnes šéfka vnitřní opozice ve straně kuje pikle s Paroubkem, zatímco „její“ poslankyně ve Sněmovně ostentativně hlasují s opozicí. Oranžové tílko s nápisem „jsem Paroubkův hlas“ nosí zatím jen doma, na veřejnosti se to nehodí.

Paroubkova představa, s níž se předseda ČSSD nijak netají a s níž chování obou kverulujících poslankyň souzní, je nechat koalici a ODS pořádně vymáchat v situaci, kdy ještě může sedět ve Strakovce, ale není už schopna prakticky nic prosadit. Až se to jak se patří projeví v preferencích (desetiprocentní náskok, který nyní potvrdil průzkum CVVM, zjevně nestačí), dostane Topolánek ránu z milosti.

Zjevně proto vystoupily teď obě potenciální přeběhlice s ultimátem: nevystoupí prozatím z klubu, pokud se v něm napříště bude rozhodovat konsensem (tj. budou mít právo veta), pokud na klub budou mít přístup členové vedení (rozuměj Kuchtová) a Republikové rady (rozuměj Stropnický a další Bursíkovi oponenti). Členové klubu musí vycházet z programu SZ, koaliční dohody a programu vlády a respektovat usnesení nejvyšších orgánů SZ (tj. Republikové rady a rozhodnutí sjezdu ohledně radaru).

Pokud by s tím Bursík souhlasil, může pro zbytek svého setrvání v čele strany vyměnit zelené triko za zelenočervený trikot a čepičku s rolničkami.

Premiér Topolánek se obrátil s nabídkou na vyjednávání o dlouhodobé orientaci zahraniční politiky ČR na Jiřího Paroubka. Ten se svým obvyklým šarmem nejprve nabídku prohlásil za svědectví, že premiér je v koncích, a pak zopakoval podmínky pro toleranci vlády během předsednictví ČR v EU: okamžité schválení Lisabonské smlouvy, odložení jednání o radaru na dobu po skončení tohoto období a přijetí zákona zakazujícího privatizaci zdravotnických zařízení. Cíl je stejný: bezpodmínečná kapitulace vlády a její nedůstojné umírání.

Kromě spousty špatných zpráv je tu jedna dobrá: totiž ta, že Paroubkovi se ještě nehodí, aby vláda padla. Vláda má jednu s posledních příležitostí, kdy se může opozici opřít, pokud padne, odejít se ctí a zachránit si veřejnou podporu aspoň natolik, aby pak byla nepřehlédnutelnou opozicí. Představa prezidenta Klause, že je třeba hledat kompromisy a že všichni musí v něčem přidat a v něčem ubrat, zní ušlechtile a prezident snad musí takhle mluvit. Věcně je ale zcela „mimo mísu“.

lidovky.cz 19. června 2008