Souboj titánů na pokračování

I kdyby člověk nebyl zpočátku nakloněn věřit tomu, že prezidentská volba je jen další kapitolou nekonečného prestižního přetahování mezi současným a minulým prezidentem, oba pánové teď dělají všechno pro to, aby ho přesvědčili o opaku. Hned po svém zvolení se Václav Klaus nechal slyšet, že prezidentská volba byla jen jednou z bitev nekonečné války mezi silami demokracie a moralizujícími autokraty. Havel reagoval nejprve stručně v rozhovoru pro Týden, teď důkladně ve velkém interview pro Lidové noviny.

První, zajímavější polovina rozhovoru je věnována Rusku. Je nesporné, že Havlovy názory na našeho někdejšího protektora jsou podstatně realističtější než ty Klausovy, a je zároveň těžké zbavit se dojmu, že právě to má být demonstrováno. To je ale jen předehra.

Havel tvrdí s lehkou ironií, že bychom na tom dne byli lépe, kdyby se v první polovině devadesátých let tak agresivně neprosadila idea, že se naše cesta ke světlým zítřkům nemá zdržovat tlacháním o mravním řádu a o pravdě a lásce. Nejdůležitější kategorií se stal trh a vše ostatní bylo předmětem posměchu. Klaus naproti tomu podle Havla mluví o zápasu dvou pojetí světa, jednoho, které zakládá demokracii na volbách a na delegování moci do rukou politických stran, a druhého, které to komplikuje takovými hloupostmi jako je občanská společnost.

Ve skutečnosti problém není v tom, co oba diskutéry dělí, ale co je spojuje: a to je úsilí, jak lépe zmanipulovat veřejnost. Zda ušlechtilými obecnými frázemi, vnucovanými společnosti udržované v jakémsi předpolitickém stádiu (politické strany bez straníků a „iniciativy ad hoc“, jejichž váha je dána důležitostí, kterou si jejich nositelé předem sami připsali), nebo tím, že se veřejnost zorganizuje v politické strany na základě toho, kdo citlivěji vystihne, co by právě nejraději slyšela. Druhá cesta, ta Klausova, je technicky šikovnější, proto Klaus v souboji s Havlem vyhrál, kdežto Havel mu teď může otloukat o hlavu zjevné problémy, které jeho cynický přístup přinesl.

Ve skutečnosti v politice, jako ve všem v životě, nejde o to, co se bude nejvíc líbit, ale o pravdu, o spravedlivé uspořádání společných věcí. Spravedlnost se ale musí ověřit tím, že se předloží veřejnosti v přesvědčení, že je schopna rozhodnout o tom, co je spravedlivé a co ne. Tuto povinnost každý „držitel pravdy“ má a k tomu jsou dobré techniky „formální demokracie“. Oba pánové předvedli místo toho jen nezměrnou chuť vodit veřejnost za nos: ať už fixlováním s humanitou, nebo s „tradiční demokracií“.

lidovky.cz 19, března 2008