Krize české společnosti

Znovu a znovu se vnucuje otázka, jak je možné, že KSČM je dodnes v naší zemi třetí nejsilnější stranou a že už dvanáct let je prakticky nemožné vytvořit pevnou vládu se „standardní“ silnou podporou v Poslanecké sněmovně. Komunisty se navíc čím dál méně daří udržet v izolaci – a jak taky: držet trvale v izolaci tak silnou stranu (pokud o to sama nestojí) je technicky neproveditelné.

V souvislosti s tím se hovoří o nedostatečnosti „vyrovnání se s minulostí“. Něco na to je: převratu předcházel mlhavě všeobecný „historický kompromis“ s reformními komunisty v rámci Charty77 (všem nám jde o lidská práva), následoval bezprostředně po převratu kompromis z bezradnosti, který uzavřela havlovská garnitura s normalizačními komunisty (poté, co se zbavili nejvykřičenějších činovníků) a Klausova nadměrná tolerance k „šikovným“ komunistickým manažerům v ekonomické oblasti.

Ale ani poměr české veřejnosti ke komunistické minulosti nebyl zdaleka tak vyostřený, jak to vypadalo od léta 1990 někdy do roku 1992 (trvalá záliba v ideologických produktech režimu od „Pyšné princezny“ po Majora Zemana není jen tak sama od sebe). Lidé toužili odbourat velmi četné nevýhody starého režimu, ale neradi by se byli zřekli jeho „pozitiv“. To je ovšem neproveditelné, každé uspořádání společnosti má své pohodlné a svízelné stránky, a je jen otázka, zda a nakolik jsou lidé motivováni k tomu, aby byli ochotni ty svízelné snést.

To jsou ale jen příznaky, jimiž se hlásí ke slovu obecnější problém. Západní, tj. křesťanské pojetí světa, jehož produktem v politické rovině je liberální demokracie, je v hluboké krizi. To není nic mimořádně znepokojivého, protože stálá ohroženost k němu od počátků patří. Od devatenáctého století se muselo vypořádávat s dvěma výzvami: nacionalistickou a marxistickou. Obě mají charakter jakési hereze. Západu se podařilo vstřebat to, co bylo na obou hnutích pozitivní. Zbyly dva extrémy: krajní nacionalismus a marx-leninismus. Oba jsou postaveny na nenávisti (národnostní a třídní). Jde o dvě formy jakési sociální vztekliny. Česká společnost, u níž jakýsi křesťanský background existuje jen v sekularizované a podvědomé podobě, se ukázala být vůči oběma extrémům velmi málo imunní. Gottwaldovská syntéza nacionální a třídní nenávisti z let 1945-8 byla atraktivní i pro nekomunistické socialisty benešovského ražení – nejenže proti ní nedokázali najít protizbraň, ale dokonce ji v podstatě přejali. Navíc byli komunisté a jejich nacionální komunismus mohutně podporováni z Moskvy. A této nákazy se česká společnost nedokázala zbavit dodnes.

X x x

Neschopnost polistopadové garnitury včas odbourat některé komunistické instituce (např. KSČM) není jen tak sama od sebe. Zatímco KSČM se po krátkém váhání pevně postavila na nohy, je dobře zorganizovaná, přirozeným způsobem jednotná (rozdíly mezi Filipem a Dolejšem by se neměly přeceňovat, týkají se spíš taktiky), disponuje schopnými manažery i odborným zázemím a navazuje vědomě na „gottwaldovskou“ syntézu nacionální a třídní nenávisti, vůči níž česká společnost není dostatečně imunní, „nekomunistický“ tábor nikdy nedokázal najít (ve vztahu ke komunistům, ale i docela obecně) společnou řeč. Jde o tři proudy, odvozené tak či onak z popřevratového OF, které představují jména Havel, Klaus, Zeman: disidentské, “kapitalistické“ a „socialistické“ uskupení. Disidentský pokus o monopolní ovládnutí společnosti, opřený o utopické a anarchické představy, záhy ztroskotal. Klausova syntéza ekonomické svobody s extrémním nacionalismem existovala po šest let v umělé a vynucené koexistenci s postdisidentským havlovským okruhem. V roce 1997 došlo ke konfliktu, který bohužel nebyl prvoplánově ideovým střetem o zásadní věci, stál na podrazu a špinavých intrikách. Hladina nenávisti ve společnosti povážlivě stoupla a komunisté jako třetí vzadu slavili první triumf.

Vztahy mezi „kapitalisty“ a „socialisty“ v následujícím období byly předznamenány osobní afinitou vůdců obou táborů, Zemana a Klause. Kompromis, který uzavřeli (opoziční smlouva) byl formální a pragmatický, šlo o společnou obranu proti ambicím havlovského uskupení. Doplatili na něj oba protagonisté, ztratili vůdčí pozice ve svých stranách (přičemž Klaus si mj. i díky své nynější funkci zachoval v ODS značný vliv). Následoval pokus o spojenectví „havlovců“ s postzemanovskými socialisty, který skončil faktickým zničením nekomunistického křídla v ČSSD. Komunisté slavili druhý triumf: v osobě Jiřího Paroubka dostali silného a přirozeného spojence a s paroubkovskou ČSSD vytvořili mohutný politický blok, který je „čitelnější“, pevnější a do budoucna spolehlivější než volné uskupení jejich nekomunistických oponentů. Paroubkova ČSSD má dnes daleko víc společného s KSČM než s předúnorovou ČSSD a toto doposud neformální společenství znamená pro další politický vývoj v ČR obrovské nebezpečí.

Člověk by řekl, že v této situaci by se post-klausovci (Topolánek) s post-havlovci měli společně postavit nebezpečí a společně bránit koncepci společnosti, postavené na svobodě a toleranci (přesnější slovo by bylo „láska“, ale českému čtenáři by asi připadalo příliš patetické) proti vizi společnosti, postavené na nenávisti a na otroctví. Místo toho se ve věci prezidentské volby pokoušejí zastřeně či otevřeně pelešit s komunisty ve snaze získat hlasy pro svého kandidáta. A při vší úctě k osobním a odborným kvalitám prof. Švejnara nechápu, jak ne sebe může brát v tomto nechutném mumraji tak významnou roli. (Pro spravedlivost je třeba dodat, že jeho protikandidát nepředstavuje žádnou rozumnou alternativu). Prezidentská volba je dosavadním vrcholem politické krize v ČR a už předem se dá odhadnout, že na ní vydělají zase jen komunisté.

Jediná cesta k udržení dosavadního statu quo, v němž by byly zachovány aspoň elementární prvky liberální demokracie a slabá převaha nekomunistů nad paroubkovsko-komunistickým blokem, je spojenectví topolánkovské ODS s posthavlovskou pravicí a levým středem. To by ovšem vyžadovalo, aby se obě uskupení emancipovaly od Klause a Havla a jejich malicherné, v podstatě osobní animozity. Pokud místo toho dopustí, aby Paroubek s Filipem získali tu velkou převahu v parlamentu, které se Topolánek a ODS zřekli, když rezignovali na předčasné volby, bude jejich pozice do budoucna nezáviděníhodná: mohou skončit jako demokratická opozice v Rusku.

6. ledna 2008